VZNIK A VÝVOJ EVROPSKÉHO A ČESKÉHO DRAMATU DO POČ. 20.STOL.
ČESKÉHO DRAMATU DO POČ. 20.STOL.
A – VZNIK DIVADLA
Charakteristika dramatu + dramatické žánry
drama je druh umění určený pro jevištní představení
podstatou dramatu je dialog(monolog)a vyhrocený konflikt
členění na dějství(jednání), scény a výstupy, divadelní hra o jednom dějství=aktovka
hlavní žánry: tragédie a komedie
další žánry: činohra, melodram, pásmo, opera, opereta, muzikál
Osoby kolem divadla
dramaturg
režisér
nápověda
herci
kulisa
zvukař
B – VÝVOJ EVROPSKÉHO DRAMATU
1. Starověké drama – Řecko, Řím
V Attickém období dochází především k rozvoji řeckého dramatu.
koncem měsíce Března konávali Řekové slavnosti zasvěcené bohu vína a veselí Dionýsovi.
Při závěrečných obřadech přednášel soubor pěvců, oblečených v kozlí kůži, písně s tancem. Z těchto představení se postupně vyvinulo divadelní představení – tragédie (v původním slova smyslu Píseň kozlů).
Z žertovných a satirických písní vznikla řecká komedie.Původně vystupuje jen jeden herec, který je doplňován sborem, postupně přibývají další postavy.
Jako scéna sloužily kruhové kamenné stavby pod širým nebem s výbornou akustikou, amfiteátry. Do jednoho z nich, Dionýsova divadla v Athénách, se vešlo 17 000 diváků. Pravidlem pro tvorbu divadelních her se stává jednota místa, času (vše se musí odehrát za jediný den), a děje.
Tragédie
AISCHYLOS
je považován za zakladatele řecké tragédie, uvedl na scénu druhého herce, napsal asi 90 her
námět z oblasti morálky, cti, konflikt člověka a boha
díla:
Oresteia- – jediná dochovaná řecká trilogie, ta se skládá z tragédií Spoutaný Prométheus, Peršané a Orestes.
V poslední z nich Aischylos zpracovává téma krevní msty.
Agamemnóna, Oresteův královský otec, zavraždí jeho nevěrná manželka společně se svým milencem. Orestes se po letech vrací a pomstí svého otce, zabije matku i jejího nápadníka. Přestože lid s jeho činem souhlasí, Orestes odchází s výčitkami svědomí do vyhnanství.
SOFOKLES
– dramatik, uvedl na scénu třetího herce, ze 123 dramat se dochovalo pouze 7
– ve svých tragédiích se zaměřuje na královské rody ve Thébách a Tróji.
– díla:
Antigona – zachycuje konflikty mezi proměnlivými zákony a věčnými pravidly morálky
Král Oidipus- Théby trpí za zločiny nevědomky spáchané Oidipem( vražda otce a incest s matkou), Oidipus se oslepí,
aby neviděl následky hrůz, jichž se dopustil
Elektra- oslavuje hrdinný postoj Agamemnonovy dcery Elektry, která vzdoruje vrahům svého otce a pomáhá pomstít jeho smrt
EURIPIDES
líčí ve svých dílech osudy ženských hrdinek. Do svých her ale zahrnuje i postavy z prostého lidu, například otroky.
Složité problémy svých hrdinů často řeší zásahem bohů v závěru děje (deux ex machina).
Zaměřil se na konflikt člověka s člověkem
Napsal 90 her- dochovalo se17
Byl 1 který na scénu uvedl problémy athénské spol.
Dokázal dokonale vykreslit charakter ženských postav
Díla:
Medea- Hlavní hrdinka se zamiluje do Iasona, vůdce výpravy za zlatým rounem. Když jí ale Iason opustí, začne připravovat pomstu jeho nové snoubence Glauce. Její vražedný záměr se vydaří. V závěru Médea ze zlosti zabije i svoje dvě děti, které měla s Iasonem.Také zde autor uplatnil náhlý boží zásah – děti jsou nakonec zachráněny a odneseny vládcem bohů Diem.
Znaky:
čerpá z mytologie
hrdinové odvážní a stateční
konflikt se silnějšími
2. Renesanční drama – Anglie + Španělsko
ANGLIE
William Shakespeare
největší dramatik světové literatury
nedostatečné zprávy o jeho životě vedly k dohadům, že se pod tímto jménem skrývá někdo jiný
narodil se ve Stratfordu nad Avonou, měl 7 sourozenců
ve svých 18 se oženil s Annou Hathawayovou s níž měl 3 děti (Zuzanu, dvojčata Hamneta a Juditu)
kdy přesně odešel do Londýna a za jakým účelem, to přesně nevíme. Legendy praví, že uprchl z rodného městečka, protože ho přistihly při pytlačení. Jiná verze praví, že odejel do Londýna jako vychovatel a učitel
r. 1592 působil v divadle v Londýně, stal se členem herecké společnosti, později se stal i spolumajitelem divadla Globe – začal vydělávat (vydělával 10x více než učitelé s vysokoškolským vzděláním), zakoupil si erb a titul džentlmenů a ve Stradfordu dokonce druhý největší dům se zahradou
zemřel 23.4.1616 v rodném Stratfordu nad Avonou.
Napsal 37 her
Znaky :
– neomezenost času a místa
– obraz kladných a záporných vlastností
– postavy žen a lidové postavy
– příčinou tragédie je lidská vášeň, náhoda
– komické prvky nejsou ostře odděleny od tragických
– střídá se verš a próza
– blankvers – typ verše, kterým psal
radikálně narušil antickou jednotu času, místa a děje. Jeho hry přesahují časový úsek 1 dne, zahrnují delší časové období. Hra se neodehrává jen na jednom místě. Děj nemá pouze 1 hlavní zápletku a má bohaté množství postav. Náměty ke svým hrám čerpal z antických bájí a pověstí, ze životopisů slavných osobností, z italských a francouzských renesančních povídek, ze starých kronik, z anglické historie.
Dílo:
Jeho tvorbu rozdělujeme do 3 období:
1. Období
a) komedie: Zkrocení zlé ženy
Kupec benátský
Mnoho povyku pro nic
Komedie plná omylů
Večer tříkrálový
Sen noci svatojánské
pro všechny komedie je společné bohatý, napínavý, vzrušující děj plný zápletek, záměn postav, převleků
chudí sluhové mluví prózou a nespisovně, aristokracie ve verších a spisovně. Jazykem autor charakterizuje postavy.
b) historické hry: Jindřich V.
Jindřich VI.
Richard III.
Julius Caesar
c) tragédie – Romeo a Julie
námět této hry je převzat z antiky. Shakespeare děj umístil do současnosti, do italského město Verony. Ve městě Veroně žijí 2 mocné, vznešené, šlechtické rody, které spojuje dlouholetá slepá nenávist – Montekové a Kapuleti. Náhoda, ples v domě Kapuletů, spojuje děti těchto rodů – Julii Kapuletovou a Romea Monteka. Zamilují se do sebe a tajně se vezmou. Po sňatku zabije Romeo v souboji bratrance Julie Tybalta a je poslán do vyhnanství, do Mantovy. Julie je nucena ke sňatku. Kněz Vavřinec daruje Julii lahvičku s lékem, který vyvolá na určitou dobu zdánlivou smrt. Den svatební je pro Julii dnem pohřebním. Je pochována v rodinné hrobce. Posel, který má dodat zprávu od Julie Romeovi, se s ním mine a tak dojde k tragédii. Romeo nachází Julii v hrobce a otráví se. Julie se probudí a nachází mrtvého Romea. Julie bez něj nechce žít a probodne se jeho dýkou. Teprve nad mrtvolami svých dětí se jejich rodiče usmíří. Ale je pozdě!
autor ukazuje, jak daleko může zajít slepá nenávist. Příběh není výjimečný ani původní, ale nádherné a neopakovatelné jsou verše
ukázka ze slavné „balkónové scény“:
2. Období
píše své nejlepší tragédie:
Král Lear (Lír)
starší námět čerpá z keltských pověstí.
je to „tragédie otce“, který uvěřil sladkým řečem svých dvou dcer. Pyšný a mocný král vyžene 3. dceru Kordélii, která svou lásku k němu vyjádřila prostě a upřímně. Teprve pozdě si uvědomí svůj omyl. Dcery s manžely se dělí o království a král je jim na obtíž. Necitelné dcery vyženou otce do bouře, král Lear zešílí a načas pookřeje v péči Kordélie, která se mezitím provdala za francouzského krále. Tragédie končí smrtí obou, Kordélie i krále.
je to nejchmurnější Shakespearova tragédie, nevděk dětí je nadčasový
Hamlet, kralevic dánský
základním tématem je úvaha o smyslu lidského bytí – „být či nebýt, toť otázka“
Přítel Horacius upozorní Hamleta na to, že strážím se zjevuje duch princova otce, nedávno zemřelého krále. Hamlet se od přízraku dozvídá, že byl král zavražděn svým bratrem (nalil mu při odpočinku v zahradě do ucha jed a svedl to na zmijí uštknutí), nynějším panovníkem Claudiem, který také svedl a oženil se s jeho matkou, královnou Gertrudou. Hamlet chce pomstít svého otce, a proto předstírá šílenství. Odmítne lásku Ofélie, jelikož se dozví, že se dala zneužít pro záměry svého otce, ministra Polonia a posílá ji do kláštera. Hamlet využije návštěvy herecké spol. a přemluví je, aby sehráli drama o královraždě. Pokouší se tak získat důkaz Claudiovy viny.
Nechtě zavraždí Polonia, který špehuje v královnině ložnici. Claudius posílá Hamleta do vyhnanství do Anglie, kde má být odstraněn. Po čase se Hamlet vrací a setkává se na hřbitově s Horaciem, kde žertující hrobníci koupou hrob Ofélii, která se z nešťastné lásky zbláznila a utopila. Hamlet přemýšlí nad lebkou mtvého šaška o smyslu života.
Bratr Ofélie Laertes chce pomstít smrt otce i sestry a vyzve Hamleta na souboj. Claudius ucítí šanci, jak se zbavit nepohodlného Hamleta, a natře Laertův meč jedem. Pro všechny případy ještě nachystá číši s otráveným vínem.
Dojde k souboji, Laertes Hamleta zraní, vypadnou jim meče, dojde k záměně a Hamlet zraní Laerta. Umírající Laertes vše Hamletovi řekne, ten pak otráveným mečem probodne krále Claudia. Nakonec umírá i královna, která se napije otráveného vína.
Na dánský trůn nastoupí norský vojevůdce. Hamletova pomsta se jeví jako marné sebevražedné gesto. Vnitřní konflikt se týká smyslu lidské existence. Je to „tragédie charakteru.“
Othello „tragédie žárlivosti“
Maur Othello, vojevůdce Benátské republiky, se tajně ožení s Desdemonou. Jeho pobočník Jago je symbolem zla, intrikán, závistivec, pokrytec, jelikož předstírá přátelství. Jago využije žárlivosti Othella a rozvíjí své intriky, neboť Desdemona odmítla jeho milostnou nabídku a navíc Jago závidí Othellovi jeho postavení.
Jago podvrhne důkaz, ztracený šátek, první Othellův dar Desdemoně, a našeptá Othellovi, že má Desdemona milence. Othello pak v záchvatu žárlivosti Desdemonu uškrtí.
Pozdě se Othello dovídá pravdu, je zdrcen, chce Jaga zabít, pouze ho však zraní a sám se probodne.
Macbeth (Mekbet)
námět čerpá ze skotských dějin
Skotský vojevůdce Macbeth zatouží po královské koruně, z popudu své ženy a s její pomocí zabije krále. Na cestě za absolutní mocí se oba dopouštějí dalších zločinů. Ale nakonec je štvou výčitky svědomí. Macbeth je zabit v bitvě a jeho žená zešílí a spáchá sebevraždu.
je to „tragédie touhy po moci“
Ve všech tragédiích převládá pesimistický pohled na svět, člověk je vláčen svými nezvladatelnými vášněmi – žárlivostí, touhou po moci, neustálým chtěním…. Všechny lidské touhy vedou až k smrti.
ŠPANĚLSKO
LOPE DE VEGA
počet jeho her je až 2000 z nichž se nám dochovala jen necelá čtvrtina
voják, vyhnanec, narozen v Madridu
ovčí pramen – nejznámější hra, založená na skutečné události ( vzbouření lidu proti vysokému církevnímu hodnostáři)
Nejúspěšnější byly jeho hry s historickým námětem, držící se typického schématu – „komedie pláště a kordu“.
Konflikt mezi tyranským šlechticem a poddaným je obvykle spravedlivě rozsouzen králem, většinou ve venkovanův prospěch.
Dílo:
Dodnes se hraje jeho hra Fuente Ovejuna ( Ovčí pramen), která zobrazuje lidové protišlechtické povstání.
Kolektivní drama ve kterém vesnický lid jako kolektiv na sebe bere vinu za smrt tyranského pána
3. Klasicistní drama – Francie
MOLIÉRE
Jean Baptiste Poquelin ( žán batyst poklén – moliér )
autor komedií a frašek útočících na chorobnou lakotu (Lakomec), náboženské pokrytectví a svatouškovství (Tartuffe), úpadek mravů šlechty a zabývá se problematikou postavení žen ve společnosti (Škola žen)
další hry: Don Juan, Měšťák šlechticem, Zdravý nemocný a jiné
nejvíce oblíbený představitel tzv. „nízkého žánru“ – komedie, největší dramatik 17. stol.
Syn královského čalouníka, kterého odmalička přitahovalo divadlo, a proto odmítl pokračovat v povolání otce. Aby nedělal rodině ostudu, jelikož herectví bylo středem posměchu, změnil si jméno. Potuloval se po francouzském venkově jako herec, režisér, ředitel kočovné herecké společnosti, pro kterou začal psát své frašky a komedie. Později byl přijat do královských služeb, kde pod královskou ochranou vedl těžké spory s církví.
Původně herec a ředitel divadelní spol. s níž hrál 13 let po venkově, pěstoval všechny druhy veseloher
Ve svých hrách předváděl soudobou mravní problematiku, vysmíval se pokrytectví církve, měšťanům, kteří chtěli napodobit způsoby a život šlechty. Morálku dovedl vyjádřit v postavách, které svou živostí a přesvědčivostí představují výrazné typy. Užívá satiru.
Náměty her:
problematika postavení žen ve společnosti – Škola žen
měšťané napodobují šlechtu – Měšťák šlechticem
chorobná lakota – Lakomec
náboženské pokrytectví a svatouškovství – Tartuffe
Díla:
Tartuffe (tartyf)
Ve své době velmi odvážná komedie, nepomohla ani ochrana krále a církev tuto hru zakázala. Hra je zaměřena proti církevnímu špiclovství a pokryteckému svatouškovství.
Podvodník Tartuffe si získá bezmeznou důvěru měšťana Orgona, vetře se do jeho rodiny a prostřednictvím Orgona rodinu ovlivňuje. Svede jeho manželku, chce se oženit s jeho dcerou. Dojde to tak daleko, že mu nakonec Orgon přepíše své jmění a jen králův zásah zabrání zničení rodiny.
Lakomec
Lichvář Harpagon (arpagon) je ochoten pro peníze obětovat vše – citové vztahy, děti, rodinu. Ztráta kasičky pro něj znamená ztracený smysl života. Všechny obviňuje i vlastní děti. Vidí v nich zloděje.
Don Juan
– satirická komedie ze španělského prostředí, která kritizuje bezcharakterní a rozmařilou šlechtu
Don Juan je záletník, všemu se vysmívá
Pro Prahu napsal W. A. Mozart operu Don Giovanni, která byla roku 1787 uvedena jako premiéra ve Stavovském divadle.
Zdravý nemocný
poslední hra, ve které shrnuje všechny satirické motivy – šarlatánství lékařů, sobectví bohatých měšťanů, hypochondrii
Moliérovy komedie využívají všech stupňů komiky přes frašku, situační komedii až po slovní humor a komiku charakteru. Zesměšněním odsuzuje dvojakou morálku.
4. Realistické drama – Norsko + Rusko
NORSKO
HENRIK IBSEN
jeho divadelní hry vyvolávaly v jeho vlasti pobouření, patřily ve své době k nejspornějším uměleckým výtvorům
odpůrcům odpověděl autor divadelní hrou Nepřítel lidu, v níž hrdina chce ve své obci odstranit nedostatky, a proto je označen za nepřítele lidu
z dalších her jmenujme aspoň drama Nora
Peer Gynt – název podle populární postavy norských pohádek, fantasty, rváče a dobrodruha
Neschopen zdolávat překážky a proto vše promarní, i lásku
Filozofické úvahy o životě
RUSKO
ANTON PAVLOVIČ ČECHOV
Zakladatel lyrického a psychologického dramatu
Dílo:
Úředníkova smrt – kritika společnosti, poplival v divadle svého představeného, on mu to odpouští ale úředník umírá z pocitu viny
Racek, Strýček Váňa, Tři sestry, Višňový sad
– autorova účast s lidskými osudy, pochopení pro smutek
– různé vrstvy inteligence- rozčarování životem, diskuse o lepším životě
– humoristické a satirické povídky – umění zkratky a náznaku Pavilon č. 6
C – VÝVOJ ČESKÉHO DRAMATU
1. Počátky dramatu u nás
12. století
počátky českého dramatu nacházíme ve v tomto století
Z dramatizací evangelií, hraných kněžími v klášterech se postupným zesvětšťováním motivů vyvinulo staročeské drama.
jeho kořeny jsou náboženského původu: náboženské výjevy zejména s námětem Kristovy smrti a vzkříšení) se dramatizovaly a předváděly v kostele – Pašiové hry
později se začaly obohacovat i světské scény – a ty časem nabývaly stále větších rozměrů – až byly nakonec vykázány z kostelů na prostranství před kostely a do krčem
Nejznámějším je bezesporu Mastičkář, který vznikl zařazením původně samostatné frašky do církevní hry o ukřižování a vzkříšení Krista, zlomek velikonoční hry
Námět: Tři zbožné Marie – Panna Maria, Máří Magdaléna a Marie, sestra Lazara, hledají Kristovo tělo, aby ho pomazaly vonnými mastmi.
Předtím se zastavují u prodavače mastí Postrpálka a pomocníka Rubína.
Způsob, jakým obchodník nabízí své zboží, i dialogy s jeho sluhy podávají výstižný obraz středověkého trhu.
Přestože hra zesměšňuje postavu podvodného mastičkáře, jejím hlavním cílem je pobavit obecenstvo.
Charakteristika jazykem( knižní x hovorový až vulgární)
hra Mastičkář věrně zachycuje obraz středověkého českého trhu
17. století
v dalších stoletích se české drama většinou rozvíjí jako žánr pololidový
v 17. století se nově objevuje i divadlo loutkové (nejvýznamnějším českým loutkářem byl Matěj Kopecký-(kašpárek))
zvláštní použití měly hry Jana Ámose Komenského, které sloužily didaktickým účelům, Škola hrou – Škola na jevišti
v polovině 18. stol. vzniká lidová hra se zpěvy (interludia), nejznámější autor Kocmánek, která navazuje na náboženské hry (velikonoční, vánoční…) a zároveň vytváří i nový druh – hru dobrodružnou (Komedie o turecké vojně)
2. Divadlo v době národního obrození
18. století
od roku 1738 bylo v Praze stálé divadlo v Kotcích
hrálo se však německy
1771 se tam hrálo 1. české představení Kníže Honzík, hráli v tom němečtí herci a hra úplně propadla – zato si však velkou oblibu získaly české hry dávané od poloviny 80. let 18. stol.
1783 bylo postaveno Stavovské divadlo, hráli se tam německé frašky a italské opery, ojediněle se tu objevují jednotlivá česká představení, která se hrála v neděli nebo o svátcích odpoledne
česká představení se hrála v různých soukromých divadlech
v domě U Hybernů byl divadelní sál, další byl v Růžové ulici, Kajetánské divadlo
proto bylo roku 1786 na dnešním Václavském náměstí, tehdy Koňském trhu, postaveno dřevěné divadlo Bouda, kde se hrálo česky pravidelně hráli tam ochotníci, hráli se tam hry z české historie a frašky přeložené z němčiny
po 3 letech byla budova stržena, ale tehdy se hrálo česky už i na jiných místech a rozkvět českého divadla trval až do počátku 19. století, kdy byly české hry zanedbávány, pražský repertoár se šířil po venkově v loutkových hrách, které byly určené dospělým
úkoly vlastenců v této době, tj. národního obrození, byly zcela jasné:
postavit ryze české divadlo
vytvořit české hry
vychovat české herce
tímto působit na národní uvědomování lidu
působilo na více lidí než noviny, mluvené slovo bylo účinnější a přesvědčivější než slovo psané
účinný prostředek jak působit na větší množství lidí
3. Dramatická tvorba J.K.Tyla
Josef Kajetán Tyl
svou divadelní kariéru začíná i končí jako kočující herec
byl úředníkem, ředitelem ochotnického Kajetánského divadla (mezi členy byl i K. H. Mácha, který se zde seznámil s Lori Šomkovou), dramaturgem českých představení ve Stavovském divadle
byl velmi všestranný, psal verše, historické povídky, překládal
byl také výborným hercem, režisérem, ale především dramatikem
psal hry ze současnosti, z historie
uvedl na českou scénu zvláštní typ tzv. divadelní báchorky (vystupují v nich pohádkové bytosti, které ovlivňují životy lidí)
byl také obratným novinářem a literárním kritikem
dramatickou tvorbu Tylovu můžeme rozdělit do 3 oblastí:
hry ze současného života – Paličova dcera, Fidlovačka
historické hry – Jan Hus, Kutnohorští havíři, Krvavé křtiny
dramatické báchorky – Strakonický dudák, Jiříkovo vidění, Lesní panna
Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka
děj této hry je ze současnosti, rušná lidová zábava pouťového typu kolem tradiční slavnosti pražských ševců. Poprvé zde zazněla píseň Kde domov můj, kterou zpíval slepý houslista Mareš za doprovodu lesního rohu. Autorem hudby byl František Škroup. Píseň se stala státní hymnou.
Strakonický dudák aneb Hody divých žen
národní drama, neboť v něm vystihl typické postavy z českého venkova: Švanda, dudák, výborný muzikant, si chce vydělat peníze, získat slávu, úspěch, odchází z domova do světa. Je lehkověrný, naletí podvodníkovi, odrodilému Čechovi, světoběžníkovi Vocilkovi, který se stane jeho sekretářem. Je velmi mazaný, okrádá Švandu.
Dorotka, dcera hajného Trnky, Švandova dívka, je typickou českou venkovskou dívkou, je pracovitá, rázná, upřímná a má svého Švandu ráda a dovede o své štěstí bojovat. Jde zachránit Švandu o půlnoci na popraviště, kde Švanda hraje divým ženám, a spasí ho před smrtí.
Dorotku doprovází typický český muzikant, slušný člověk, skutečný přítel Kalafuna.
pohádkový svět představuje např. víla Rosava, matka Švandy, která mu očaruje dudy, divé ženy, princezna Zulika, kterou Švanda hrou na dudy rozveselí
záměr hry – autor chtěl oslavit český lid a varovat před odrodilstvím (Vocilka) a přílišnou touhou po penězích
Kamenné divadlo
v době bachovského absolutismu byl český divadelní život potlačován stejně jako česká kultura vůbec, česky se hrálo jen minimálně, navíc neexistovalo žádné ryze české divadlo
proto se v 60. letech 19. stol. přistoupilo k budování samostatného „kamenného“ divadla
nejdříve bylo postaveno tzv. Prozatímní divadlo, které bylo předstupněm Národního divadla, stálo též v místech, kde dnes stojí Národní divadlo
bylo otevřeno roku 1862 hrou Vítězslava Hálka Král Vukašín
působil zde např. Bedřich Smetana
hrály se zde zejména hry českých autorů – např. Hálka, Tyla, ale též cizích – např. Shakespeara
roku 1868 byl položen základní kámen k Národnímu divadlu
kameny byly dovezeny z památných míst z celé naší vlasti – z Řípu, Blaníku, Radhoště atd.
na jeho výzdobě se podílely všechny významné osobnosti té doby – oponu vyzdobil Vojtěch Hynais, malíř Mikoláš Aleš vyzdobil stěny cyklem Má vlast, z dalších – sochař Josef Václav Myslbek, malíři František Ženíšek, Julius Mařák atd.
divadlo mělo být otevřeno roku 1881 operou B. Smetany Libuše, ale nešťastnou náhodou v den otevření vyhořelo
poté byla uspořádána sbírka pod heslem Národ sobě a divadlo bylo otevřeno roku 1883 Smetanovou Libuší
nad oponou je umístěn nápis Národ sobě
4. Kritický realismus v dramatu
LADISLAV STROUPEŽNICKÝ
autor veselohry z vesnického prostředí Naši furianti
furiant je člověk domýšlivý, samolibý, výbušný, musí mít poslední slovo, rád se pře, jeho názor musí vyhrát, protože má majetek
základní zápletka je zanedbatelná, děj je jednoduchý. Jde o spor, kdo bude ve vesnici ponocným. Starosta se dostává do rozepře s prvním radním, neb každý z nich prosazuje svého kandidáta. A tak nepřímo ohrožují sňatek svých dětí. Spor končí nakonec smírem, hra nebyla pochopena, autor musel dokonce vysvětlovat, co tím myslel.
autor charakterizuje přesně venkovské typy i to, že kdo má větší majetek, má ve vesnici větší slovo, vliv, dokonce se považuje za lepšího člověka. Stroupežnický zesměšňuje nafoukanost, hloupost, přehnané sebevědomí sedláků, kteří se zajímají jen o svůj majetek.
GABRIELA PREISSOVÁ
děj svých her umístila na jih Moravy, na Slovácko. Autorka užívá upraveného nářečí jižní Moravy
je autorkou 2 divadelních her – Gazdina roba, Její pastorkyňa
obě hry byly zhudebněny – J. B. Foerster – opera Eva, L. Janáček – opera Její pastorkyňa
Její pastorkyňa
pastorkyňa je označení pro schovanku, nevlastní dceru
hlavní postavou je chudá Jenůfka, nevlastní dcera Kostelničky. O ni se ucházejí 2 nápadníci, bratři z bohatého statku. S jedním z nich čeká Jenůfka dítě, ale ten si ji odmítne vzít, neboť jeho bratr jí ze žárlivosti nožem zohavil tvář.
Kostelnička nafinguje kvůli společnosti Jenůfčin odjezd do Vídně. Jenůfce se narodí chlapeček. Kostelnička Jenůfku ukrývá a když usne, odnese dítě a utopí ho v rybníce. Jenůfce pak namluví, že byla dlouho nemocná a dítě mezitím zemřelo. Kostelnička se tak snaží zachránit čest Jenůfky (dítě za svobodna je přečin proti morálce). Za delší dobu se koná sňatek Jenůfky a sedlákova syna a v tento den děti objeví mrtvolku dítěte. Kostelnička se přizná, že chtěla, aby Jenůfka byla opět svobodná dívka a aby před sebou měla šťastnou budoucnost. Jenůfka s manželem odcházejí začít nový život tam, kde je nikdo nezná.
otřesný příběh, který kritizuje morálku na venkově
Gazdina roba
hlavní postavou je Eva, která uteče se svým milencem na pomezí Rakouska a hospodaří tam na gruntu. Oba mají za sebou sňatek z donucení rodičů kvůli majetku. Ale až tam se donesou pověsti o jejich minulosti. Lidé, kteří je dříve měli rádi, je považují za nemravné. Eva nesnese veřejné ponížení, jejich vztah nemůže být šťastný, a proto se utopí.
gazdina roba je hanlivé označení ženy, která je vdaná a žije s milencem
autorka si vždy vybírá postavy mladých žen, které touží po lásce a štěstí s milovaným mužem, ale mezilidské vztahy jsou vždy deformovány morálními předsudky a majetkem, penězům je vždy obětován milostný cit
ALOIS A VILÉM MRŠTÍKOVI
autoři tragédie z prostředí Slovácka Maryša
dílo je ostrou kritikou morálky bohatých sedláků, pro které grunt, majetek znamenají víc než štěstí jejich dětí
Maryša
Lízal a Lízalka, rodiče Maryši, necitelní lidé, ji bezohledně nutí k sňatku s člověkem, kterého nemiluje, s bohatým sedlákem Vávrou. Maryša miluje Francka, chudého domkáře, ale je poslušnou dcerou, ctí desatero a sňatek se uskuteční.
Manželství je pro Maryšu nesnesitelným utrpením, ale vzorně se stará o děti a domácnost. Francek se nečekaně vrací z vojny, nabízí Maryšce útěk do Brna, ale pro Maryšu to není řešení (je nešťastná, ale nebude špatná), přestože má Francka ráda. Pro ni není žádné východisko, a tak reaguje nepřiměřeně. Otráví Vávru jedem na krysy.
