Vývojové tendence středověké literatury od ranného středověku do poč. 14 st.

2. Vývojové tendence středověké literatury
od ranného středověku do poč. 14 st.

Evropská literatura

1. náboženská literatura

základním textem byla křesťanská bible
Bible (Písmo svaté)
– soubor církevních textů
– byla přeložena do přibližně 1800 jazyků, do staroslověnštiny byla přeložena až Cyrilem a Metodějem, nejstarším českým překladem byla Leskovecko-drážďanská bible
– skládá se ze:
– Starý zákon
– je uznáván židy i křesťany
– je utvořen z pěti základních částí (Pět knih Mojžíšových)
– obsahuje události z doby před příchodem Krista:
– Genesis, Příběh Kaina a Ábela, Potopa světa a Noemova archa, Stavba babylónské věže, Příběh Josefa, Osudy Mojžíše, Sodoma a Gomora, Příběh Ježíše
(obsahy ve skriptech I str. 10)
– knihy soudců (Dalila, Samson)
– knihy královské (židovští králové David, Saul a Šalamoun)
– knihy prorocké – Jeremiáš, Abakuk
– Nový zákon
– Jádrem jsou 4 evangelia, jejichž autory jsou Marek, Matouš, Lukáš a Jan
– evangelium – zvěst o příchodu Ježíše Krista a líčení jeho života
– epištoly – dopisy šířící křesťanství, které byly určeny buď konkrétním osobám nebo i náhodným čtenářům, nejvíce z nich napsal Pavel z Tarsu
– závěrečnou částí je Zjevení Janovo (Apokalypsa)

2. světská, laická

a. pro šlechtu a rytíře – hrdinský národní epos
znaky: – příběh s bohatým dějem
epická šíře, mnoho postav
hlavní postava – hrdina (odvážný, statečný, čestný)
– rytířský (dvorský) epos
znaky: – postava je většinou soudobý rytíř, odvážný bojovník, spravedlivý vládce, ochránce žen
– např. bájný král Artuš, Alexandr Veliký
– dvorská lyrika
milostná lyrika
city, láska, často neopětovaná, nešťastná, obdiv, úcta
původ z jižní Francie (Provence) – 12. století
autoři: přednašeči, zpěváci – trubadúři (F)
minnesängři (N)
žakéři, žertéři – původně pomocníci, předvaděči
forma: pastorela – pastýřská milostná píseň
epištola – milostný list
alba – psaníčka, loučení za úsvitu
b . pro měšťanstvo – o současném životě, rozporech, nedostatcích
zábavnost a komika
šiřitelé – studenti, žakéři
forma: fabliaux – komická veršovaná povídka
zvířecí epos – spojení bajek
drama – na tržištích, před chrámem
Písemnictví staroslověnské

– V roce 862 požádal velkomoravský kníže Rastislav byzantského císaře Michaela III, aby poslal do jeho země učitele křesťanství, kteří by šířili víru v jazyce, jemuž by místní lidé rozuměli. Až dosud zde totiž působili především západní kněží, kteří používali pro prostý lid nesrozumitelnou latinu. O rok později (roku 863) dorazili na Velkou Moravu dva bratři z řecké Soluně Konstantin a Metoděj. Oba byli velice vzdělaní a odhodlaní splnit svůj úkol. Dopředu si připravily nový jazyk staroslověnštinu, která byla místnímu obyvatelstvu srozumitelná a Konstantin do ní přeložil část Bible a některé motlitby. Společně pro ni také sestavili písmo – hlaholici, jejíž základem se stala řecká abeceda. Později vytvořily ještě druhý typ písma – cyrilici, jež se stala základem azbuky.
– dílo Konstantina a Metoděje:
– Proglas – Jedná se původně o veršovanou předmluvu ke staroslověnskému překladu evangelia, jejímž autorem byl samotný Konstantin.Je v ní vyzdvihnuta myšlenka na právo člověka vyslechnout kázání v jazyce jemu srozumitelném.
– Zakon sudnyj ljudem – soudní zákon a soupis právních norem platných na Velké Moravě
– Nomokánon – právnická sbírka církevních předpisů
– Kyjevské listy – hlaholicí psaný zlomek překladu původně latinské mešní knihy
Život Konstantinův a Život Metodějův – tato díla byla napsána pravděpodobně jejich žáky a obhajuje jejich práci, mimo to je ukázkovým vzorem staroslověnštiny

Období zápasu dvou kultur

– Po zániku Velkomoravské říše se český kulturní vývoj přesunul do Čech, kde se dále rozvíjela staroslověnská vzdělanost, především v prostředí klášterů mezi knězi. Jedná se o období 10. a 11. století, kdy byl na našem území Přemyslovský stát. Docházelo zde však k souboji staroslověnštiny a latiny, která boj na krátkou dobu vyhrála.
– staroslověnské texty z 10. a 11. století:
– Legenda o svaté Ludmile
– Legenda o svatém Václavu – nejedná se o legendu v pravém slova smyslu, jejím cílem byla oslava sv.Václava
– Kniha o rodu a utrpení svatého knížete Václava
– Pražské hlaholské zlomky – části staroslověnských překladů modliteb
– Svatořehořské a Vídeňské glosy
– Hospodine, pomiluj ny – nejstarší česká duchovní píseň
– V 11.století začalo docházet k souboji dvou jazyků, staroslověnštiny, které prostí lidé rozuměli, a latiny, která byla rozvinutým jazykem vzdělaných a oproti staroslověnštině umožňovala využití odborných výrazů. Latina tento zápas na krátkou dobu vyhrála.
– latinské texty z 11. až 12. století
– legendy o sv. Václavu, o sv. Ludmile, atd…
– Život a umučení sv. Václava a jeho babičky sv. Ludmily (Kristiánova legenda)
– Kodex vyšehradský
– Legenda Aurea – soubor chronologicky seřazených legend
– Kosmas – Chronica Boëmorum (Kronika česká) – naše nejstarší kronika, je psána latinsky
– Zbraslavská kronika – volně navazuje na Kosmovu kroniku
–

Krátké období vítězství latiny a pronikání češtiny

Prvním kronikářem zachycujícím české dějiny byl kanovník u sv. Víta Kosmas. Byl to člověk na svou dobu velice vzdělaný, vystudoval univerzitu v belgickém Lutychu, plnil též diplomatická poslání českých panovníků. Svou Kroniku českou napsal latinsky ve verších. Sám ji rozděluje na Bájná vyprávění starců, tedy ústní lidovou tradici a Podání hodnověrných svědků, mezi která počítá písemné prameny a vyprávění svých současníků. Pochopitelně do své kroniky zařazuje i události, které sám zažil. Přestože se snaží o věcnost a přesnost, využívá svých znalostí antické dějepisné tvorby, a jeho kronika je zároveň i uměleckým dílem. Z vyprávění místy odbočuje, aby čtenáře pobavil anekdotou, nebo přidal vlastní úvahu.

Vznik česky psané literatury (13.-14.st.)

– čeština byla jazykem prostých lidí a tak nějakou dobu trvalo, než byla schopná konkurovat latině
– bohemiky – česká slova, která se objevovala v latinských textech, šlo hlavně o místní jména nebo místně používané odborné termíny, pro něž latina vhodné pojmenování neměla
– glosy – česky psané poznámky na okrajích latinských textů
– první česká věta – je ze 13. století a vyskytla se jako vpisek o předání půdy v zakládající listině litoměřické kapituly
– první české písně:
– Hospodine, pomiluj ny
– píseň vznikla sice už ve staroslověnštině, ale její první písemná podoba je zaznamenána až česky
– závěr písně – Krleš! Krleš! Krleš! Vznikl zkomoleninou řeckého Kyrie eleison (Pane, smiluj se)
– neliturgická píseň – nezpívala se v kostele, ale při různých jiných slavnostech či v boji
– Svatý Václave, vévodo české země
– vznikla později než Hospodine, pomiluj ny a je složitější
– neliturgická píseň – nezpívala se v kostele, ale při různých jiných slavnostech či v boji
– literatura se začala odpoutávat o církve a začala se objevovat tzv. světská literatura
– Alexandreis­ – veršovaná skladba o Alexandru Velikém, její autor je neznámý, ale psal vzorovým jazykem
– Dalimilova kronika – první a nejstarší česká veršovaná kronika, jejím autorem je neznámý kněz, zabývá se dějinami od nejstarších dob do r. 1314, psána prostým jazykem, proto přístupná a oblíbená

Situace do značné míry začala měnit od poloviny 14. století, kdy se hlubšího vzdělání dostává větší části populace a vniká tak širší okruh potencionálních čtenářů. To samozřejmě napomáhá rozvoji literární tvorby určené běžnému člověku. Doba vlády Karla IV. sebou přinesla všeobecný, tedy i kulturní rozvoj.

Historická tvorba
Do historické literatury přispěl Karel IV. sám svou latinskou autobiografií Vita Caroli (život Karlův). Zároveň podporoval i tvorbu kronik a legend. Legendy vzniklé za jeho vlády již neslouží jen k náboženskému vzdělání lidu, ale mají i zábavný ráz. Legendy o sv. Kateřině a o sv. Prokopu mají sice původ v latině, čeští autoři do nich však vkládají zcela nové pasáže. V legendě o sv. Kateřině se navíc nechali inspirovat keltským eposem o Tristanovi a Izoldě.

Žákovská poezie
Se založením Karlovy univerzity roku 1348 souvisí vznik žákovské poezie. Dochovalo se nám mnoho drobných popěvků a básní. Tato většinou satirická tvorba si brala na mušku šlechtu a církev, ale i bídu sociálního postavení studentů, jako například v Písni veselé chudiny, nebo ve veršované skladbě Podkoní a žák, kde se panský sluha pře se studentem o to, kdo žije lepší život. Spor nakonec vyvrcholí rvačkou, a oba soupeři musí uznat, že na tom žádný není lépe. V tomto díle můžeme ale spatřovat také satiru na učené univerzitní spory. Žákovská poezie je většinou psána latinsky, vzhledem k pestrému národnostnímu složení pražských studentů. Některé básně jsou psány tzv. makarónským veršem , kde se rýmují latinské verše s českými.

Středověké drama
Z dramatizací evangelií, hraných kněžími v klášterech již od 12. století se postupným zesvětšťováním motivů vyvinulo staročeské drama. Nejznámějším je bezesporu Mastičkář, který vznikl zařazením původně samostatné frašky do církevní hry o ukřižování a vzkříšení Krista. Tři Marie – Panna Maria, Máří Magdaléna a Marie, sestra Lazara, hledají Kristovo tělo, aby ho pomazaly vonnými mastmi. Předtím se zastavují u prodavače mastí. Způsob, jakým obchodník nabízí své zboží, i dialogy s jeho sluhy podávají výstižný obraz středověkého trhu. Přestože hra zesměšňuje postavu podvodného mastičkáře, jejím hlavním cílem je pobavit obecenstvo.

Dvorská literatura
Dvorská literatura Karlovy doby čerpá náměty většinou z obdobných okruhů jako západoevropská, z pověstí o králi Artušovi. Do češtiny byl přeložen slavný milostný epos pod staročeským názvem Tristram a Izalda. Líčí příběh osudové lásky Tristana, který se zamiluje do Izoldy, snoubenky svého strýce, poté, co nedopatřením vypije kouzelný nápoj. Celý příběh nakonec dopadne tragicky.
O tom, že se čeští autoři dvorské literatury nechali inspirovat i antickými náměty, svědčí Trojánská kronika. Starověký příběh o obléhání Tróje se těšil velké oblibě, proto se stal pravděpodobně první tištěnou knihou u nás. Trója je zde ovšem líčena jako středověké město.
Novým jevem se stává rozvoj milostné lyriky, opět ovlivněné západními vzory. Nejznámějším příkladem je Závišova píseň hudebního skladatele Záviše ze Zap.

Měšťanská literatura
Měšťanská literatura se zabývá hlavně satirou na ostatní vrstvy společnosti a kritikou jejích vad a zlozvyků. Takový styl má jedno z nejčastěji připomínaných měšťanských děl, Hradecký rukopis, vydaný kolem roku 1340. Výchovný účel plní jeho součást, Desatero kázání Božích, kde jsou ke každému křesťanskému přikázání přiřazeny tři příklady hříšníků, kteří se proti němu proviňují. Tyto příklady jsou brány ze života měšťanů, stejně jako sedm satir, které tvoří další část rukopisu, nazvanou Satiry o řemeslnících a konšelích. Neznámý autor zde kritizuje nepoctivost cechovních řemeslníků i korupci městských radních. V rukopisu najdeme také jednu z prvních českých bajek, bajku O lišce a džbánu.