České divadlo ve 20. století, jeho společenská angažovanost

– Divadlo Za branou – divadlo v Praze, založené v roce 1965 režisérem Otomarem Krejčou, v uměleckém programu položilo důraz na moderní psychologické herectví, pronikající k podstatám lidského jednání, v roce 1971 Krejča pro své politické postoje přinucen odstoupit z funkce ředitele, 1972 divadlo oficiálně zrušeno, pod názvem Divadlo Za branou II obnovil Krejča jeho činnost působil zde Josef TOPOL, který původně působil v divadle E.F.Buriana, debutem byla veršovaná hra „Půlnoční vítr“ pak to byly
„Konec masopustu“ – Chystá se konec masopustu, vesničané připravují masky. Přijíždí také Tajemník Fidrmuc, aby společně s Předsedou přesvědčili Krále, posledního soukromníka, ke vstupu do strany. Tajemník se zajímá i o veselici, některé masky se mu nelíbí ( husar, žid s nůší ), protože nenesou ducha doby. Do vesnice přijíždí i paní Pražka ( od které kupuje Tajemník chalupu ) se svým vnukem Rafaelem, jež je beznadějně zamilován do Marie, Královy dcery. Do průvodu je přibrán i Jindřich, Králův slaboduchý syn, který představuje umrlce – u Králova statku pak zpívají : „ To nesem posledního krále lánů, už dohospodařil, je v pánu !“ Král všechny vyhání, ale synovi odpustí. Jindřichovi se líbí husar ( ve své jednoduchosti nerozlišuje, myslí, že je husar opravdový ). Masku Husara si vypůjčí Rafael, aby se mohl přiblížit k Marií. Když pak snímá masku, uvidí jej Jindřich, který tím ztrácí iluze a vrhá se na „falešníka“, ale napíchne se na šavli a zemře, Rafael se k činu doznává.
Pro hru jsou důležité jednotlivé charaktery postav. Král – muž pevných zásad, lpící na svém majetku, dětech, víře, brání tradici předků.
Jindřich – nikdy nepřestal být dítětem, nepravost a lež jsou mu cizí, žije ve světě iluzí a fantazie, miluje otce, ale nerozumí mu.
Rafael – dospívá a hledá smysl života, má potíže ( Matka emigrovala, dědeček byl bohatý stavitel ) a ke všemu byl vyloučen ze školy.