Česká Meziválečná Próza

16. Česká Meziválečná Próza

1. Obraz 1.sv v próze (Legionáři)

Legionářská próza
-na vzniku tzv. legionářské literatury se podíleli nejčastěji účastníci českých legií umístěných v Rusku. Literaturu spojovalo téma války. Hlavními zástupci legionářské prózy byli Rudolf Medek, František Langer, Jaroslav Kratochvíl a Josef Kopta.
 zobrazení války jako historické události, tématika zahraničního odboje.
-otřesné zážitky z fronty.

Rudolf Medek (1890-1940)
-pocházel z Hradce Králové.
-účastník bitvy u Zborova
-nejdříve byl učitelem, později se stal jedním z nejpřednějších generálů legií v Rusku.
-do literatury vstupuje jako básník v okruhu Moderní revue, pak próza legionářsky zaměřená
-spíše faktografická, kronikářská díla než umělecká
-Díla- 5 dílný románový cyklus Anabáze- kronikářské líčení válečných událostí v Rusku
– zmatku a chaosu v Rusku
– řečnický patos, dramatičnost, epická říše, básnické vyjádření
– Lví Srdce
– Plukovník Švec- tragédie
– Zborov- oslavná báseň
-jednotlivé romány mají především velký kronikářský význam , nepopisuje jenom válku, ale i těžký návrat domů a problematické zařazení se do života

Josef Kopta (1894-1962)
– redaktor, spisovatel, účastník 1. sv
-legionářskou literaturou se zabýval jen v prvním období své literární činnosti (zhruba do r. 1935)
-Díla- románová trilogie – Třetí rota (1924)
– Třetí rota na magistrále (1927)
– Třetí rota doma (1934) – obětavost, kamarádství, stesk po domove, hrdinství
– Hlídač č. 47 (1926) – neřadí se k legionářské lit.
– básnické sbírky- Cestou k osvobození
– Nejvěrnější hlas
-tragický příběh traťového hlídače, kt. přechodně ohluchne a po nabití sluchu dále předstírá hluchotu, přičemž se domnívá, za koho je svým okolím považován

František Langer (1888-1965)
-vojenský lékař čsl v Rusku, prozaik, novelista a dramatik
-Díla- soubor povídek- Železný vlk (1920)- povídková kronika legií
– drama-: Jízdní hlídka (1935)- o skupině legionářů obklíčených ruskými partyzány
– o osudech českých legionářů na Sibiři
-působil také jako dramaturg Vinohradského divadla – zde také uváděl své hry:
Velbloud uchem jehly (1923)- veselohra situovaná do pražského předměstí
Periférie (1921)- téma zločinu a trestu, výčitek svědomí a vykoupení
Dvaasedmdesátka (1937)- tragický příběh z vězeňského prostředí
Grandhotel Nevada (1927)- komedie vysmívající se lékařskému šarlatánství
Obrácení Ferdyše Pištory (1929)- o nesnadném návratu kasaře do řádného občanského života

Jaroslav Kratochvil (1885-1945)
-živil se jako agronom
-pro názorovou neshodu s vedením legií byl internován v Irkutsku
-důstojník čsl, legii, odmítl boj proti Rudé armádě
-za 2.sv zahynul v Terezíně, kritik legionářské legendy
-Díla – Cesta Revoluce- vzpomínky a dokumenty z legionářského odboje
– dvou dílný román- Prameny- složitý obraz poměrů v carském Rusku, osud českého intelektuála ve válce
– autor sympatizuje s ruskou revolucí
2. Jaroslav Hašek

Jaroslav Hašek (1883-1923)
-narodil se a většinu života prožil v Praze,
-absolvoval obchodní akademii a po ukončení začal pracovat jako úředník v bance, ale nevydržel tam a střídal řadu povolání – redaktor časopisů, pří-ručí ve skladu, kabaretní konferenciér, majitel psince.
-finanční zdroje měl ze psaní, žil bohémským typem života.
-ve svých prózách si dělal legraci z českého maloměšťáka, byrokratického systému, policejního aparátu, sociální problematika, politické praktiky – podplácení,…
-byl příznivec anarchistů (z počátku).
-1911 – volby do říšského sněmu – vysmívá se způsobu získávání voličů. Vytvořil vlastní politickou stranu, chtěl ironizovat snažení politiků  Strana mírného pokroku v mezích zákona  Sociální a politické dějiny Strany mírného pokroku v mezích zákona (1912). 1914 – mobilizován, dostává se na ruskou frontu, přeběhl na Ruskou stranu, po vzniku českých legií do nich vstupuje, pak se stává i členem rudé armády – politický pracovník.
-1919 – vrací se do Česko-Slovenska.
-zbytek života prožil v Lipnici.
-redaktor Světu zvířat (e.g. články o neexistujících zvířatech)

-Díla- soubory povídek- autor více než 1200 povídek
– Trampoty pana Tenkráta (1912)
– Můj obchod se psy
– Dějiny strany mírného pokroku v mezích zákona (1962)
– Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války
 románová tetralogie, poslední díl nedokončil (dopsána přítelem K. Vaňkem)
 první podoba pochází z r. 1912 Dobrý voják Švejk a jiné podivné historky
 druhá podoba vz. při půs. v legiích Dobrý voják Švejk v zajetí
 konečná podoba vz. v letech 1920-23
 Švejk je řazen k tzv. válečným románům, které hodnotíme jako satiry, grotesky apod. (válečné řádění je zde v kontrastu s humorem) – satira na rakouský militarismus, světový humoristický román o válce
 Švejk = literární typ: čl. válečné doby, hájící své právo na život, představitel lidového odporu proti násilí,  válce, militarismu a ponižování čl., dvojakost: prostomyslný dobrák n. moudrý blázen
 švejkovina = jednání, při němž je popírán smysl každého řádu, disciplíny, je to negace odpovědnosti; časem se chápání pojmu rozšířilo (avšak nesprávně) i na provedení směšných kousků
 -význam- obraz surovosti a nesmyslnosti války
– výsměch
– protest proti válce
 – forma- uvolněná, nedějová, volně přiřazované epizody, Švejkovy rozhovory a vyprávění, jeho osudy po odvodu, průběh cesty na frontu a do zajetí
– dokumentaristické postupy- citace vojenských rozkazů, předpisů, novinových článků a vyhlášek, přísloví, propovídky, písně
 – jazyk- lidová čeština, vulgarismy, germanismy, vojenský slang
– román přeložen do mnoha jazyků, dramatizován (E. F. Burian, B. Brecht), zfilmován (poprvé Karlem Nollem v hlavní roli, pak Šášou Rašilovem a Rudolfem Hrušinským)

3. Existencionalismus – (Hledání smyslu lidické existence)

-zabývá se bytím, vychází z filozofických výkladů člověka jako osamoceného a odcizeného jedince.
-obraz světa lidí trpících vnitřními pochybami.
-život je chápán jako směřování k smrti.
-izolovanost vnitřně od ostatních
– antihistoričnost – nelíčí vývoj postavy
– revolta -odmítání společnosti a jejích zásad
– nejistota formulace – nepřesnost, neschopnost se vyjádřit
– pocity zmaru, beznaděje, osamělosti, absurdity a odcizení, pocit hnusu  snaha osvobodit se

Franz Kafka (3.7.1883-3.6.1924)
-narodil se 3.července 1883 v Praze na Starém Městě židovským rodičům, prožil osamělé dětství.
-vystudoval německé gymnázium, po maturitě začal se studiem práv, v roce 1907 začal pracovat jako úředník v
pojišťovnictví. V té době se už věnoval psaní a považoval je za svůj hlavní životní úkol.
-jeho tvorbu výrazně poznamenal nesoulad mezi ním a otcem a nevydařená zasnoubení s Felicií Bauerovou a Julií
Vohryzkovou.
-po propuknutí tuberkulózy v roce 1917 s nemocí 7 let marně zápasil. Poslední léta svého života trávil většinou ve
zotavovnách a sanatoriích v Čechách i v zahraničí. Ani v těchto letech však nepřestával psát.
-zemřel 3. června 1924 v rakouském sanatoriu v Kierlingu u Vídně.
-je bezesporu nejvýznamnějším představitelem pražské německé literatury.
-byl ke svému dílu neobyčejně kritický. Jen malou část uvolnil ke knižnímu vydání.Větší část díla vyšla v pozůstalosti jen díky tomu, že jeho přítel Max Brod nerespektoval Kafkovo přání, aby jeho rukopisy bez milosti spálil.
-Kafkovy knihy odrážejí rozpory doby, hlavně však zrcadlí jeho osobní duševní rozpolcenost, přemítají nad hradbu sociální, národnostní i rasové odlišnosti, kterou trpěl, ale kterou nedovedl řešit. Pocity nesounáležitosti, vyřazenosti a izolovanosti jsou základními motivy jeho života i tvorby. trpěl pocity vnitřního sváru, touhy po něčem, čeho není schopen dosáhnout. Jeho dílo předkládá čtenáři obraz konce, rozpadu a ztroskotání, zachycuje krizi společnosti. Je zoufalým výkřikem člověka nenacházejícího nikde oporu. Stávající život byl pro Kafku nesnesitelný, jiný způsob života nedosažitelný. V díle se projevuje odcizení člověka, které je pojato nadčasově a mimo určitý prostor. U nás Kafkovo dílo nesmělo dlouho vycházet, protože se dostalo do rozporu se socialistickým režimem.Hrdinové jeho děl jsou anonymní, lidé bez minulosti, obvykle beze jména, nebo pojmenováni jen křestním jménem nebo začátečním písmenem.
-Díla- povídkové prózy- Ortel
– Proměna
– Venkovský lékař
– nedokončené romány- Nezvěstný
– Proces
– Zámek
– aforismy
– deníky
– korespondence- Dopisy otci,
– Dopisy Falicii

Proces
je fantaskní příběh Josefa K. – prokuristy velké banky. V den svých třicátých narozenin se probudí a zjistí, že dva neznámí muži vnikli do jeho bytu, aby jej zatkli pro neznámé provinění před záhadným soudem. Ze začátku pokládá celou věc za nedorozumění a při prvním předvolání k soudu je odhodlán obvinění popřít a s celou věcí skoncovat. Postupně mu však jeho proces zabírá stále více času a energie a nedokáže se již plně soustředit ani na svou práci v bance. Při své snaze dokázat svou nevinu se Josef K. dostává do zatuchlých kanceláří v podkrovích starých činžáků a poznává zkorumpovanost a nepostižitelnost tohoto nejnižšího soudu, jehož „případy“ uzavírá pouze smrt obžalovaného. O procesu se navíc dozvídá stále víc lidí: strýček z venkova jej pokládá za ohrožení rodinné cti a dovede synovce k advokátovi Huldovi, klient banky Josefu K. doporučí malíře Titorelliho, italský obchodní partner se objeví jen proto, aby vylákal Josefa K. do katedrály, kde se Josef K. teprve od duchovního doví, že všechno patří k soudu. Proces končí přesně rok po svém zahájení popravou Josefa K. v opuštěném lomu za městem.
Román Proces se skládá z 10 dokončených kapitol, jejichž pořadí je podle některých znalců Kafkova díla sporné, a z 5 nedokončených kapitol. Spisovný jazyk a věcný příkrý styl vytváří povrchní dojem. Spolu s dlouhými monology a dialogy umocňují pocity bezmoci a beznaděje z boje s tamější byrokracií. Jako je tomu například v řeči advokáta Hulda o přístupu soudů k prvnímu podání: „ … Bohužel, na to musí K. ovšem upozornit, někdy se stává, že první podání u soudu ani nečtou. Přiloží je prostě ke spisům a připomenou, že výslech a pozorování obžalovaného je prozatím důležitější než všechna podání. Začne-li žadatel naléhat, podotknou, že před rozhodnutím, jakmile bude sebrán všechen materiál, budou přezkoumány všechny spisy, tedy také toto první podání, ovšem v náležité souvislosti. Bohužel prý většinou ani to není pravda, první podání se obyčejně založí nebo se úplně ztratí, a i když zůstane zachováno až do konce, sotva se čte, jak se advokát dověděl, ovšem jen z doslechu. Toho všeho je třeba litovat, není to však zcela bezdůvodné. Ať K. nezapomíná, že řízení je neveřejné, veřejným se může stát, pokládá-li to soud za nutné, zákon však zveřejnění nepředpisuje. Proto také jsou soudní spisy, především obžalovací spis, obžalovanému a jeho obhájci nepřístupné, takže se všeobecně neví nebo aspoň ne přesně, proti čemu by se první podání mohlo obracet, a tak může vlastně jen náhodou obsahovat něco, co by mohlo mít význam. …“
Josef K. se během procesu setkává se čtyřmi ženami, z nichž tři mu nabízí pomoc v procesu. První z nich, Elsa, v románu přímo nevystupuje. Josef K. ji před započetím procesu navštěvoval v kavárně, kde pracovala. Druhá žena, slečna Bürstnerová ( výraz „ Fräulein Bürstner“ je šifrovaný monogram Kafkovy snoubenky Felice Bauerové) bydlí ve stejném penzionu jako Josef K. a brzy má nastoupit jako písařka do advokátní kanceláře. Třetí je manželkou posluhovače u soudu, u něhož je Josef K. souzen. Čtvrtá žena je ošetřovatelkou advokáta Hulda. Josef K. se do ní zamiluje, avšak časem zjistí, že Lence se líbí všichni advokátovi klienti.
Epizodní postavou je Josefův strýček z venkova. Ihned, co se dozvěděl o K. procesu, přijíždí za ním do města a dovede ho k svému příteli advokátu Huldovi, o kterém je přesvědčen, že synovci v procesu pomůže. Josef K. však nemocnému advokátovi nevěří. Rozhodne se, že prospěšnější bude bude-li se obhajovat sám a dá advokátovi výpověď. Josef K. se také obrátí na malíře Titorelliho, jehož mu doporučil továrník, klient banky. Malíř Titorelli vysvětlí Josefu K., v jakém ohledu se může za něj přimluvit, jelikož má prý mezi soudci mnoho známých. Ani jemu však Josef K. příliš nevěří. Dalšími postavami jsou úředníci soudu, banky, obyvatelé penzionu, v němž Josef K. bydlí, a samozřejmě také obyvatelé starých činžovních domů, na jejichž půdách sídlil soud.

Proměna (1912)
Řehoř Samsa je obchodní cestující, který žije se svými rodiči a sestrou ve společném bytě. Je mladý a pro svou rodinu velmi důležitý, protože je prakticky živí.
Jednoho dne se probudí a zjistí, že se proměnil v jakýsi hmyz. Má dvě tykadla, krunýřovité tělo, výztuhami členěné břicho a velký počet nožiček, které ani neumí ovládnout. V prvé chvíli ho napadá, že zaspal, už dávno má být v jiném městě, ve firmě už vědí, že se nedostavil, a má starost, jak situaci vysvětlí.
Slyší rodiče, jak se strachují, co se s ním stalo, že dosud nevstal, ale není schopen s nimi promluvit, protože vydává jen zvuky, kterým není rozumět.
Do bytu přichází prokurista firmy a chce s Řehořem mluvit. Tomu se nakonec podaří po delších obtížích otevřít dveře. Reakce ostatních je odmítavá. Prokurista v šoku utíká pryč, matka omdlí a otec s nechutí zažene hmyz zpět do pokoje.
Ve zbývajícím ději Kafka nechává rozehrávat jednak duševní pochody samotného Samsy a jednak zachycuje změny v chování ostatních členů rodiny poté, co se promění v hmyz. Povídka končí smrtí brouka, který zemřel žalem a smutkem nad tím, že se stal pro rodinu přítěží.

Ladislav Klíma (1894-1930)
-zájem o filozofii, neschopen existenčně pevně zakotvit, život v bídě, alkoholismu
-Díla- filozofické- Svět jako vědomí nic
– próza- Velký román I. – III. – o cestě člověka k božství na zemi
– novela- Slavná Nemesis – o touze poznat tajemství života a smrti

4. katolický proud a ruralisté

-mnoho shodných rysů s lit. Ruralistickou
-intenzivně se projevuje od
-v devadesátých letech 19. století vznikla skupina Katolická moderna. Spojuje je víra v Boha, konzervatizmus (=důraz
na tradice), vztah k půdě, práci a rodné zemi. Obdivují baroko a dobu pobělohorskou.
-patří sem J. Deml, J. Durych, K. Schulz a F. Křelina.

Jakub Deml (1878-1961)
-narodil se v Tasově (na Moravě), stal se knězem, ale byl zbaven své funkce, poté se věnoval literatuře
-básník, prozaik, publicista, překladatel, katolický kněz
-jeho díla jsou ve znamení existencionalismu a křesťanského spiritualismu (=duchovno)
-ovlivněn Otokarem Březinou, obdivoval symbolistického sochaře a výtvarníka Františka Bílka, ovlivnila ho tvorba autorů Katolické moderny z 90. let 19. století
-život a dílo tvoří podle něj jeden neoddělitelný celek
-Dílo- Hrad smrti
-Tanec smrti
– prózy- Rosnička
-Domů
-Pro budoucí poutníky a poutnice
-ve kt. se objevuje úzkost z ohrožení, ze smrti
-deníkové záznamy, skutečnost vnímá tragicky
-objevují se pocity štvance ve společnosti
-Šlépěje
-deníky, úvahy polemiky, korespondence…
-poezie- Moji přátelé- střídání motivů děsu a smrti, lásky a touhy po radosti
-básně v próze- Miriam- krátká oslovení květin, stromů a dalších rostlin
– Verše české- básně v próze, ve kt. bohatě rozvíjí obraznost
-výbor poezie, intimní zpověď v reakci na smrt milované ženy
-vztah k přírodě, vztah k Bohu

Jaroslav Durych (1886-1962)
-vystudoval medicínu a stal se vojenským lékařem
-vycházel z vyhraněného barokního pojetí světa
-po 1. sv. válce se politicky angažoval – byl protivníkem politiky TGM
-tvořil historickou a imaginativní prózu
-obdivoval katolické země, a to i v období nástupu fašismu (Španělsko, Itálie)
-redigoval katolické časopisy (Rozmach, Akord)
-přispíval také do jiných časopisů (Lumír, Lidové noviny, Literární rozhledy atd.)
-Díla- poezie- Cikánčina smrt
– Panenky
– Žebrácké písně
– Eva
– od dívčí smyslnosti přechází k oslavě ženství, pokorné oběti
-povídkové soubory- Jarmark života
– Tři dukáty
-Tři troníčky
-Smích věrnosti
-Kouzelná lampa
-motivy chudoby a bídy, kt. nechápe jako jev sociální, ale jako záležitost boží
-romány- Na horách
– Paní Anežka Berková
– -Píseň o růži
– Sedmikráska- o bloudění a nalézání jediné a stále stejné dívky v sedmi podobách
-historická tématika (má nejvyšší úroveň)- Bloudění – trilogie z 30leté války, ústřední postavou Albrecht z Valdštejna
-hl. motivem je střed katolictví (=španělská dívka Anděla) a protestantství (=její milý Jiří)
– Rekviem- tři povídky z doby po pádu Albrechta z Valdštejna
-Masopust- o pádu Pasovských do Prahy v r. 1611
-Služebníci neužiteční- o jezuitech

Karel Schulz (1899-1943)
-začínal jako člen Devětsilu tvorbou proletářskou a poetistickou, pak se odklonil ke katolicismu
-Díla- Kámen a bolest- první díl zamýšlené trilogie, odehrává se v Itálii v období renesance, tj. období střetu středověku a novověku
-hl. postavou Michelangelo Buonarroti
-zaměřil se také na mravní úpadek papežského dvora a život ve Florencii pod vládou Mediceů
-další dva díly Schulz nedokončil

Jan Čep (1902-1974)
-vedle Vladislava Vančury bývá považován za největšího básníka české prózy
-půs. jako spisovatel a redaktor nakl. Melantrich
-v srpnu 1948 emigroval do Paříže, kde spolupracoval s rozhlasovou stanicí Svobodná Evropa
-Díla- povídky- Dvojí domov
– Zeměžluč
– Letnice
– Děravý plášť
– Hranice stínu
– Modrá a zlatá
– Tvář pod pavučinou
– Polní tráva
-objevují se v nich motivy prostoru a času, smrti, marnosti, hledání ztracené identity
-dvě podoby světa – ta, ve kt. žijeme, a ta, kt. nás čeká po smrti atd.
-Dílo- eseje- Rozptýlené paprsky
-O lidský svět
-Samomluvy a rozhovory
-Poutník na zemi“ atd.
– (kniha vzpomínek)- Sestra Úzkost

František Křelina (1903-1976)
-básník a prozaik
-v 50. letech obžalován a odsouzen (vykonstruovaný proces – díky komunistům)
Tvorba: próza Každý své břímě (výpověď o lidické tragédii)
-Díla- básnické sbírky- Půlnoční svítání
– Předjitřní tma
– Plaché světlo- výraz odcizení člověka v moderní době lži a přetvářky
-východisko- návrat k selské půdě víře = jedlina jistota mravních hodnot
– román- Hubená Léta- hospodářská krize v Podještědí, bída, mravní rozvrat, překonání obětí láskou
– volná trilogie- Hlas na poušti
– Puklý chrám
-Bábel
-Soud nad Bábelem

Josef Knap (1900-1973)
-formuloval umělecký program ruralistů
-Díla- román- Réva na zdi
– Muži a hory- o životě pastevců
– Puszta
– Cizinec- tragický příběh hospodáře ztroskotance

5. Baladická Próza

Vladislav Vančura (1891-1942)
-spisovatel, publicista, dramatik, filmový scénárista a režisér
-příslušník české meziválečné avantgardy a levicové inteligence
-svým dílem významně obohatil moderní českou prózu
-narodil se 23. 6. 1891 v Háji u Opavy, kde jeho otec působil jako hospodářský správce cukrovaru. Mezi jeho rozsáhlé příbuzenstvo, čítající také čtyři sestry, patřil i básník Jiří Mahen. Rodina si uchovávala kulturní vědomí starého protestantského rodu. Dětství strávil na několika místech, hlavně v Davli u Prahy a později v Praze. Studoval na gymnáziích v Benešově a Praze, studia však na čas přerušil. V těch několika letech se např. učil knihkupcem, studoval na uměleckoprůmyslové škole a pokoušel se o přijetí na pražskou Akademii výtvarných umění. V roce 1915 nakonec odmaturoval na malostranském gymnáziu. Krátce pracoval jako úředník a jeden semestr studoval právnickou fakultu Karlovy univerzity, z níž přestoupil na fakultu lékařskou, kterou dokončil v r.1921. Ve stejném roce se oženil a začal provozovat lékařskou praxi na Zbraslavi, kde se natrvalo usadil. Jeho manželka Ludmila byla rovněž lékařkou, její vzpomínková kniha Dvacet šest krásných let (1967) představuje důležitý pramen, umožňující poznat Vančurovu osobnost a dílo. Po několika letech Vančura s profesí skončil, aby se mohl naplno věnovat literatuře, veřejné kulturněpolitické činnosti a filmu. Podnikl též několik cest do zahraničí ( Francie, Egypt, Sovětský svaz ).
-stál u zrodu avantgardního sdružení Devětsil (zal. na konci r.1920), stal se i jeho prvním předsedou. Od roku 1921 byl členem KSČ a podílel se na akcích levicové inteligence ( např. Levé fronty ), namířených proti sociálním rozporům, příznačným pro dobu, a později i proti fašismu. V roce 1929 byl v souvislosti se změnami ve vedení a prohlášením sedmi spisovatelů z KSČ vyloučen. Jeho smýšlení a jeho politická aktivita se však nezměnila. Ve 30. letech pracoval v nakladatelství Družstevní práce. Měl mnoho přátel mezi osobnostmi tehdejšího kulturního života ( I. Olbracht, K. Nový, V. Nezval, J. Seifert, F. Halas, atd.). Za okupace se zapojil do odbojové činnosti; stal se předsedou spisovatelské sekce Výboru inteligence, součásti Národního revolučního výboru. Po atentátu na Heydricha byl Vančura 12.5. 1942 zatčen gestapem a 1.6. 1942 v Praze – Kobylisích popraven.
-Díla- román- Pekař Jan Marhoul – vliv proletářské literatury, spojení jazykového novátorství a avantgardních uměleckých postupů se společenskokritickým námětem. Tragický životní příběh drobného živnostníka – pekaře Marhoula – je obžalobou společnosti, která zaviní pád čestného, ale příliš dobrosrdečného člověka. Děj je podán patetickou básnickou prózou.
– Pole orná a válečná – protiválečné téma. Válka je zde zobrazována v celé své absurdnosti, ironii, tragické grotesknosti. Svět ve Vančurově podání je chaotickou změtí špíny a zmaru, která je odsouzena k zániku a revoluční přeměně ( viz. autorovo levicové přesvědčení ). Inspirace poetismem (nesouvislý děj – volné řazení scén).
-novela- Rozmarné léto – humoristický románek, rozdílný od předchozích tragických děl , opět vliv poetismu. Začátkem léta přijíždí do malého lázeňského městečka Krokovy Vary komedianti, s kouzelníkem Arnoštkem a krásnou Annou, která vznese zmatek i poezii mezi klidný život tří starých přátel (plavčíka Důry, kanovníka Rocha a důstojníka Huga). Obyčejné postavy mluví nadneseným jazykem s básnickými prostředky. Filmová podoba v režii J.Menzela pochází z r.1968.

– pohádka- Kubula a Kuba Kubikula – dětem věnoval moderní pohádku o medvědáři, medvědovi a strašidlu

– román-balada- Markéta Lazarová – ze světa středověkých lapků, postav schopných velkých činů i skutků (autor hledá v minulosti to, co nenachází v současnosti). Láska krásné a zbožné Markéty ke zbojníku Mikulášovi; oslava krás života, lásky. Postavou vypravěče, vstupujícího do děje, zdůrazněnou již v dřívějších dílech, navazuje Vančura na renesanční a preromantickou tradici.

– romány- Útěk do Budína,
– Konec starých časů,
– Tři řeky
– Jezero Ukereve – hra z afrického exotického prostředí – zesílení epičnosti, větší důraz na realitu.

– historické pásmo- Obrazy z dějin národa českého – Zpočátku využíval podkladů odborných historiků, už v příběhu o Kosmovi se však od nich odpoutal. Zaměřením na minulost chtěl národ přesvědčit, že okupace je jen další epizodou v dějinách a dočasností.

Ivan Olbracht (1882-1952)
-vlastním jménem Kamil Zeman se narodil roku 1882 v Semilech. Díky svému rodinnému původu
měl velmi blízko k literární činnosti,neboť jeho otcem byl spisovatel Antal Stašek.
-prozaik
-studoval na gymnáziu ve Dvoře Králové a po nedokončených studií v Berlíně a Praze se věnoval novinářství. Jako žurnalista strávil sedm let v redakci vídeňských Dělnických listů, později v pražském Právu lidu a Rudém právu. Za svou politickou aktivitu byl dvakrát vězněn-poprvé roku 1926 ve Slezské Ostravě, což literárně zpracoval v knize ZAMŘÍŽOVANÉ ZRCADLO a podruhé roku 1928 na Pankráci

-Díla- povídky- O zlých samotářích (1913)- jedná se o tři rozsáhlé povídky (JOSKA, FERKO A PAULÍNA, RASÍK A PES a BRATR ŽAK) ve kterých je popisováno prostředí společenských vyděděnců, tuláků, komediantů a cirkusáků, kteří bojují o udržení lidské důstojnosti individuální svobody protispolečenskou vzporou, obvykle v rozporu se zákonem.Olbracht tyto hrdiny, kteří v mnohdy v beznaději a lhostejnosti okolí „ upadají “ do duchovní a mravní izolace, zobrazuje jako anarchistické samotáře.
– psych. romány- Žalář nejtemnější- ústřední postavou tohoto psychologického románu komisař Mach, který žije se svou mladou ženou Jarmilou v malém nejmenovaném městečku. Od počátku svého manželství na ní chorobně žárlí, sleduje každý její krok, úsměv atd. Snaží se k ní chovat přívětivě, ale jeho duše je plna pochybností. Ptá se sám sebe zda Jarmilu opravdu miluje. Žárlivost se neustále stupňuje, vrcholu však dosahuje tehdy, když komisař Mach po úrazu oka zcela oslepne. Život s ním se stává peklem. Jarmila se jej snaží vytrhnout z dosavadního prostředí, stěhují se proto do Prahy. Jarmila svého muže miluje, ale duševní týrání je čím dál horší. Mach si nechává od studenta Krále, kterého potkává na ulici, předčítat Jarmiliny dopisy. Nedůvěra v něm ho dohání k šílenství. Jeho manželství končí scénou, kdy se zavírá po celou noc se svým domnělým sokem v úplně prázdném pokoji, neustále k němu hovoří a snaží se jej lapit. Jarmila se nervově hroutí. Ujímá se jí bratr Josef a odváží ji k sobě domů.
– Podivné přátelství herce Jesenia
– baladický román- Nikola Šuhaj Loupežník- Děj tohoto díla se odehrává ve vesnici Koločava na Podkarpatské Rusi ve dvacátých letech dvacátého století. V době nesmírné chudoby a oprávněných, leč často neefektivních bouří lidu proti panstvu.
– Styl- Kniha je psána velmi popisně, dostává se nám z ní ucelený obraz hor a lesů verchovinského kraje. Zabývá se také některými lidovými zvyky této oblasti (svatba, ze které přečtu ukázku). Autor do díla často vkládá legendy, propletené s reálnými příběhy a pohádkovými motivy. Zobrazuje zde tři světy rusínský, židovský a český, jejich kontakty i izolovanost vykreslil autor s psychologickou dokonalostí.
– Téma – Olbracht se k napsání tohoto díla nechal inspirovat historickou postavou Oleksy Dovbuše, lidového zbojníka, který žil na Podkarpatské Rusi v 18. Století.
– Nikola Šuhaj zběhl během první světové války z uherského pluku v Ďarmotech a vrátil se do své rodné vsi. Byl pochopitelně pronásledován, ale ukryla jej čarodějnice, která mu posléze přikouzlila odolnost vůči kulkám. Když přišel do Koločavy, nemohl se smířit s obrovskou bídou prostého lidu a blahobytem bohatých. Proto se vydává do hor, aby okrádal bohaté a dával chudým. Nocuje v opuštěných kolibách a jídlo si buď zastřelí, ukradne, nebo mu jej přinesou přátelé.
Nikola měl milou, Eržiku, kterou si později i přes nesouhlas její rodiny (hlavně jejího bratra Juraje Drače) vzal. Byl psancem a proto žila Eržika ve vesnici pod neustálým dohledem četníků. I přesto se vídali. Celá ves i okolí Nikolu zapírali a chránili, byl pro ně zachráncem, dokud nebyla na jeho hlavu vypsána odměna, která zlákala jeho kamarády. Když mu nesli jídlo do koliby, jeden z přátel mu rozťal hlavu sekerou a zabili i jeho patnáctiletého bratra Juraje, který mu ve zbojnicině pomáhal. Zradili tím lid a hlavně svou čest.
– Charakteristika postav:
Nikola Šuhaj – rozvážný, moudrý, spravedlivý, dobrosrdečný , nebojácný. Nenáviděl bohaté, co nedbají bídy chudých.
Eržika – Nikolova milá, statečná, nemluvná, pracovitá, rozhodná, obětavá. I když byla zatčena a bita odmítla prozradit Nikolovu skrýš.
Juraj Šuhaj – Nikolův bratr, nerozvážné patnáctileté dítě, které chtělo být jako bratr.
Leonard Běla – strážmistr, který považoval dopadení Nikoly za otázku své cti.
Herš Leib Wolf – bohatý velekněz, křesťan, měl nesmírný majetek, lhostejný k lidu.
Abraam Beer – Žid, dobrý obchodník, lichvář. Hajzlík.
Derbak Derbačok, Adam – zradili Nikolu

6. Karel Čapek

Karel Čapek (1890-1938)
-narozen v Malých Svatoňovicích, ale o rok později přestěhování s rodiči do Úpice
-studium na gymnáziích v Hradci Králové, Brně a Praze, poté Filozofická fakulta UK v Praze, Berlíně a Paříži
-v letech 1917-20 výtvarným a literárním kritikem Národních listů, od r. 1921 až do konce života redaktorem Lidových novin
-v letech 1921-23 dramaturg divadla Na Vinohradech
-první předseda Penklubu (mezinárodní sdružení básníků, překladatelů, lit. kritiků a teoretiků, spisovatelů)
-časté cesty do zahraničí (e.g. Itálie, Anglie, Španělsko aj.)
-manželka Olga Scheinpflugová
-udržoval přátelské kontakty s T.G. Masarykem (kniha Hovory s T.G.M)
-filozofické a politické názory:
-obdivovatel techniky a pokroku (uvědomoval si zneužití techniky, obával se toho)
-typický humanista (veškeré problémy řešit dohodou)
-byl humanista, ale sám stál proti socialistické revoluci
-obdiv k obyčejným lidem (význam a důležitost života)
-stál na pozici protifašismu
-Díla-
A) Karel Čapek jako novinář a autor drobných prozaických útvarů
Jako novinář přispěl k rozvoji fejetonu, sloupku a causerie („kozrí“ – vtipná literárně vytříbená úvaha lehkého tónu). Fejetony –existují nejen známé fejetony cestopisné, ale rovněž s obecně lidskými náměty.Zahradníkův rok (1929), Jak se co dělá (1938), Kalendář (1940), Italské listy (1923), Anglické listy (1924), Obrázky z Holandska (1923), Výlet do Španěl (1930), Cesta na sever (1936). Čapek srší vtipnými a bystrými postřehy, dokáže
„vyhmátnout“ povahu národa, nebojí se zobecnit (kupodivu s platností do současnosti) a nepoučuje.

B) Karel Čapek jako utopista
Dramatické a románové utopie zaneprázdňují spisovatele především v druhém období umělecké tvorby, tedy ve 20. letech. Ve všech se jedná o nějaký převratný vynález a jeho neblahé důsledky pro lidstvo samotné. Čapkovi je jasné, že technický pokrok se ubírá vpřed rychlejším tempem než lidská morálka, a proto ve vzduchu neustále visí jakási pomyslná hrozba zneužití lidských vynálezů. Katastrofy se mají stát důrazným varováním.

R. U. R. (1920) – světoznámé drama. Sám Čapek se k němu stavěl kriticky. Děj je celkem jednoduchý.
Domin, ředitel závodů na výrobu robotů, je přesvědčen o schopnosti robotů nahradit člověka. Roboti se však vzbouří, lidstvo je vyhubeno, až na stavitele Alquista, který je dominantní postavou v jedné z vrcholných scén dramatu. Má totiž za úkol obnovit zničený recept na výrobu robotů. Jeho úsilí je však marné. Jiskérkou naděje pro lidstvo se stane chvíle, kdy se mezi dvěma roboty objevuje zárodek citu. Roboti se tak znovu stávají lidmi a civilizace začíná opět od úplného začátku. R. U. R. znamená Rossums Univerzal Robots – vymyslel Josef Čapek. Roboti mohou být symbolem odlišných dělníků či techniky samotné.

Továrna na absolutno (1922) – román, v němž dojde k objevu zvláštního karburátoru, který rozbíjí atomy, ale současně uvolňuje absolutno. Tato síla začne měnit lidi a vyvolává v nich náboženský fanatismus. Konečným důsledkem je opět válka a ničení.

Věc Makropulos (1922) – v tomto dramatu je nastolen problém dlouhověkosti lidského života. Recept na jeho prodloužení je nakonec spálen, protože herečka Elina Makropulová, která objevu využívala a procházela historií v mnoha podobách, je člověkem hluboce nešťastným, je unavená životem, vnitřně vyprahlá, neschopná se z čehokoliv upřímně radovat. Spíše zůstala závist. V dramatu se tedy řeší morálně etický problém. A máme zde opět Čapkův námět odlidštění (jako R. U. R.) – herečka se dlouhověkosti odlidštila, není schopna soucitu, je duševně odumřelá, téměř jako robot.

Krakatit (1924) – román, v němž je velice sugestivně řešen problém odpovědnosti člověk a za důsledky zneužití vynálezu. Hrdinou je vědec inženýr Prokop, který objeví třaskavinu, jež by byla schopna zničit celý svět. Třaskavina mu je však odcizena a on v horečné cestě za ukradeným vynálezem prochází různým prostředím (např. sídlem vládců, anarchistickou komunitou). Všude však naráží jen na snahu vynález zneužít ve prospěch jedné ze skupin. Kniha je zakončena téměř pohádkově, uštvaný a téměř zdecimovaný Prokop se potkává se staříkem, aby došel k humanistickému krédu, že je třeba dělat malé věci „dobré lidem“.
Válka s mloky (1936) – tímto, románem, jenž má fejetonistické rysy, se Čapek dostal do poněkud jiné roviny než u předešlých utopií. I zde se sice setkáváme s převratným vynálezem, který ve svých důsledcích vede ke zkáze, stejně tak tu máme motiv odlidštění, ale utopie jako celek je povýšena na důrazné varování před hrozícím nebezpečím fašismu. Autorův postoj k líčeným událostem je satirický, po stránce výrazové nachází uplatnění především parodie nejrůznějších novinářských postupů.A jenom ve zkratce děj – dochází k objevu inteligentních mloků, kteří představují neobyčejně levnou pracovní sílu. Mloci však „přerostou lidem přes hlavu“ a pomocí trhavin ukrajují lidem pevninu, aby získali svůj životní prostor. Kniha je zakončena objevem mloka ve vltavské vodě v Praze. Asi mnohé napadne, proč zrovna mlok je oním symbolem nebezpečí. Čapka totiž ovlivnil objev kosterních pozůstatků vymřelého velemloka Andrias scheuchzeri, o němž se dokonce někteří domnívali, že se jedná o nějakého našeho předka.

C) Čapkova filozofie a jeho „noetická“ trilogie
Pragmatismus – filozofický směr 20. století, který se zrodil v USA (W. James). Pro pragmatismus je
charakteristický jeho zvláštní pojem pravdy: užitečnost, hodnota, úspěšnost, to jsou kritéria pravdy. Pravdivé je tedy to, co se osvědčuje svými praktickými důsledky. Jinak také: kritériem pravdy je zkušenost, praxe jednotlivce sám Čapek napsal, že pravdivé pro nás je poznání, které se shoduje s naší zkušeností. Z toho pro nás vyplývá, že neexistuje žádná absolutní pravda, ale že pojetí pravdy je relativní (relativita = subjektivita lidského poznání)

S relativismem Karla Čapka úzce souvisí tzv. noetická trilogie (noetický = poznávací). Jedná se o práce z první poloviny 30. let, romány Hordubdal (1933), Povětroň (1934), Obyčejný život (1934). Dějově samostatné romány spojuje jeden problém, a to možnost poznání druhého člověka.

S noetickou trilogií souvisí i poslední, nedokončené románové torzo Život a dílo skladatele Foltýna (1939)

D) Karel Čapek a varování před totalitou
Čapkův postoj, tedy jasné a ostré vystoupení proti fašismu, byl jen logickým vyústěním demokratických zásad, jež spisovatel zastával po celou uměleckou dráhu
Jasný protifašistický akcent tedy mají především dramata Bílá nemoc (1937) a Matka (1938)

Bílá nemoc – ústředním motivem dramatu je konflikt mezi doktorem Galéne, charakterním přirozeně
inteligentním skromným člověkem, a diktátorem Maršálkem, který má jasné rysy fašistického vůdce. Jediný dr. Galén má lék proti smrtelné bílé nemoci a je ochoten ho poskytnout nemocnému diktátorovi jen za slib míru. Zápas doktora je tragický, protože snaha využít v boji proti násilí jediného, zato mocného prostředku, tedy léku, ho nutí porušovat příkaz lékařské etiky poskytnout pomoc každému, kdo ji potřebuje. Tento tragický hrdina ani nemůže jinak skončit, je ušlapán zfanatizovaným davem, když se blíží k cíli svého zápasu. To vše v souladu s Čapkovým přesvědčením, že sebeušlechtilejší jedinec je slabý v boji proti organizovanému zločinu.

Matka – autorkou námětu je Olga Scheinpflugová a jedná se o reakci na válku ve Španělsku. Matka vede v dramatu dialogy a spory s mrtvými muži své rodiny (manžel padl v boji, protože nechtěl poskvrnit čest neslněním špatného rozkazu, syn Ondra zemřel v boji se zhoubnou nemocí, syn Jiří zahynul jako letec při pokusu o překonání výškového rekordu, dvojčata Petr a Kornel padnou v občanské válce), naživu zůstává jen Toni, jehož matka úzkostlivě střeží. Jak správně napsal pan Macháček, v dramatu je proti sobě postaveno dvojí pojetí života: mužský princip, který stále směřuje k plnění úkolů nadosobních, přesahujících lidské soukromí, a princip ženský, soustředěný na zachování života, jeho nejzákladnějších hodnot. Žena v konfliktu těchto dvou elementů vždy trpí a doplácí.

E) Karel Čapek a pohádky
základní charakteristické rysy Čapkových pohádek:
1) Svět těchto pohádek není fantastický nebo vyloženě nadpřirozený. Pohádkové bytosti jsou polidštěny, víly, rusalky a další mají lidské vlastnosti, dokonce s lidmi přirozeně komunikují.
2) Místem děje jsou často skutečná místa (Úpice, Hronov …).
3) U Čapka nenajdeme vyloženě „zlou“ postavu, loupežníci jsou spíše k politování, ostatní mají své „lidské“ slabiny.
4) Hlavním znakem je doslova rozkošná záliba ve vypravování, hromadění synonym, užívání novotvarů apod.

Devatero pohádek – a ještě jedna od Josefa Čapka jako přívažek (1932) – v souboru pohádek jsou spojovány
tradiční pohádkové motivy s reáliemi soudobého světa

Dášňka čili Život štěněte (1933)

F) Další významná díla Karla Čapka
Zářivé hlubiny (1916) – povídková prvotina, psáno společně s bratrem

Boží muka (1917) a Trapné povídky (1921) – povídky, jež inklinují již k hlubšímu filozofičtějšímu pojetí
(opakující se motivy tajemství, zázraku)

Loupežník (1920) – drama, lyrická oslava mládí, předvedená v kontrastu s opatrnictvím a zkostnatělostí
Starších

Ze života hmyzu (1922) – drama, alegorická komedie

Povídky z jedné kapsy (1929) – sám Čapek označil tyto čtenářsky oblíbené povídky jako noetické, v nichž poznává a objevuje skutečnost, a povídky justiční, kde převládá otázka jak trestat. Základní osou všech je pak hledání pravdy a spravedlnosti (např. Šlépěje, Básník, Rekord, Případ dr. Mejzlíka)

Povídky z druhé kapsy (1929) – i zde je osobitě zpracován detektivní žánr, odhaluje se zločin, opět se ale ozve pocit, že člověk není ve svém jádru zlý (např. O lyrické zloději, Sbírka známek, Balada o Juraji Čupovi).

První parta (1937) – román

Kniha apokryfů (1945) – ukázka slovesného mistrovství, apokryfy jsou zcela netradičním pohledem na známé historické události
práce nebeletristického charakteru

Francouzská poezie nové doby (1920) – antologie, vynikající překlady

Hovory s T. G. Masarykem (1928 – 1935)

Marsys čili Na okraj literatury (1931)
Čapek je bezesporu demokrat a humanista. Nade vše ctil morálku, mravnost, lásku, srdečnost, víru v lidský rozum a cit. Není proto divu, že v revolučním hnutí viděl Čapek rušivý element …

filmové adaptace:
Hordubalové (M. Frič, 1937)
Bílá nemoc (H. Has, 1937)
První parta (O. Vávra, 1937)
Krakatit (O. Vávra, 1948)
Čapkovy povídky (M. Frič, 1947)
O věcech nadpřirozených (1958)
Čintamani a podvodník (J. Krejčí, 1964)

zajímavosti:
V Čapkově vile se každý pátek scházeli tzv. „pátečníci“, tedy přátelé, kteří spolu probírali, kulturní a jiné problémy doby (T. G. Masaryk, nakladatel J. Firt, filozof F. Peroutka).