7. Literární život v druhé polovině 19.stol. – generace májovců, ruchovců a lumírovců
(časové zařazení těchto uměleckých seskupení, jejich společné znaky, hlavní představitelé, charakteristika jejich díla).
Historické souvislosti 2. poloviny 19. století:
– 1848 – dovršení ČNO
– revoluce z roku 1848 zasáhla přes Itálii, Francii a německo i české země – měla u nás nastolit ústavní režim a občanské svobody (nakonec je vydána ústava „oktrojovaná“ – nezaručuje svobody)
– 1848 – na habsburský trůn nastupuje osmnáctiletý František Josef I. – vládne absolutisticky
– ministrem vnitra se stává Alexandr Bach (přísná cenzura, potlačena svoboda projevu, tajná policie, omezení vydávání knih)
– 1859 – Bach je odvolán
– 1861 – vydání Říjnového diplomu – císař přislibuje konstituční zřízení a obnovu občanských práv – umožněn nový rozvoj české politiky
– česká národní strana se roku 1863 rozštěpila na dvě křídla:
1.)Staročeši – preferují panslavismus (Palacký, Rieger…)
2.)Mladočeši – preferují austroslavismus – federace rovnoprávných států v rámci habsburské monarchie
– 1867 – rakousko-uherské vyrovnání = Maďaři mají autonomii, Čechy zůstávají pod nadvládou Vídně (císař se snažil o vyrovnání, ale postavili se proti němu Maďaři)
– sjednocování Německa (Bismarck) – 1866 bitva u Sadové
České země v 2. polovině 19. století:
Průmysl a obchod
– průmyslový rozkvět (Čechy jsou nejvyspělejší zemí habsburské monarchie)
– hutnický, chemický, pivovarnictví
– vzniká Živnobanka
Školství a věda
– obecná škola má několik stupňů (měšťanská škola, osmileté gymnázium, reálné gymnázium, obchodní akademie)
– Praha – Karlovo-Ferdinandova univerzita
Vysoké učení technické
Česká akademie věd
– profesoři, kteří vyučují na středních školách – kapacity
– Čechy jsou nejvzdělanější částí habsburské monarchie
– 1888 – vychází Ottův slovník naučný
Umění a kultura
– přechod od romantismu k realismu
– zakládání spolků – Sokol, Hlahol, ženské spolky…
– architektura – empír a novorenesance
– novorenesance – Rudolfinum, Národní divadlo
– dochází k mísení slohů
– konec století – Petřínská rozhledna, pražská nádvoří
– malířství – Josef Mánes, Kvido a Amálie Mánesovi, Josef Čermák, Karel Kosárek, Karel Purkyně
– sochařství – Myslbek (socha sv. Václava na Václavském náměstí)
– hudba – Bedřich Smetana, Antonín Dvořák, Zdeněk Fibich (melodramata – mluvené slovo + hudba), Vilém
Blodek, Leoš Janáček
– Národní divadlo – novorenesance, generace ND (Zítek, Aleš, Hynais, Myslbek)
– základní kámen byl položen 1868
– stavba trvala do roku 1881 – divadlo vyhořelo
– 1883 – znovuotevřeno Smetanovou Libuší
Generace Májovců
– v 50. letech nastává uvolnění, mladí spisovatelé si hledají své cesty do literatury – J.V.Frič – almanach Lada-Nióla (1854) – nebyl ještě revoluční, ale vyvolal vydávání dalších almanachů
– almanach=jsborník, do kterého přispívají různí autoři svou tvorbou za poslední rok
– Fričův almanach vyvolal vystoupení nové básnické generace, která dávala najevo, že stávající situace
(nejen v literatuře) je nepřijatelná
– květen 1858 – Almanach Máj – hlavními organizátory byli Jan Neruda a Vítězslav Hálek
– do almanachu přispívali např. Erben, Němcová, Sabina, Frič, Světlá, Hejduk, …
– program Májovců lze shrnout do několika bodů:
1) chtěli prolomit svým literárním dílem „mrtvé“ období
2) chtěli dát najevo svou nespokojenost s politickým i kulturním životem
3) chtěli vytvořit literaturu, jež by pravdivě zobrazovala svět (tíhnutí k realismu)
4) požadovali, aby česká literatura využívala nových evropských tendencí v literatuře – světovost literatury, proto také Májovci překládali Barona, Huga, Puškina, …
5) odmítali napodobovat folklor, ten má sloužit jen jako inspirační zdroj
6) s vým díle se Májovci přihlásili k odkazu Karla Hynka Máchy (symbol člověka, který neváhal bořit vžité představy o funkci českého básnictví)
Charakteristické rysy literárního realismu:
– protože Májovci se snažili zobrazovat život co nejpravdivěji, tíhnuli k realismu
– pravdivost, věrnost skutečnosti
– skutečnost by měla být zachycena v celé své složitosti
– dílo by mělo být objektivní (ale není vyloučena ani autorova subjektivita – autorův postoj, jeho sympatie…)
– realismus se věnuje spíše současnosti než minulosti (odklon od romantismu)
Jan Neruda (1834 – 1891)
– narodil se v Praze v Ostruhové ulici
– matka byla posluhovačka, otec měl krámek
– studoval na akademickém gymnáziu (spolužák Schulz – autor románu o Michelangelovi)
– studoval práva, ale studium nedokončil (ekonomické problémy)
– chtěl se věnovat literatuře – stará se o edici „Poetická beseda“ – staral se o začínající básníky
– stal se zakladatelem moderní české žurnalistiky (působil v novinách Denní posel z Čech, redaktor v Národních listech)
– osobní život – byl to samotář
– první láska – Terezie Macháčková z Počapel
– dále Anna Holinová, dcera vlastenec Holiny, k němuž docházeli různí spisovatelé
– vášnivý vztah prožil s Karolínou Světlou – velmi se milovali, ale ona vztah ukončila; jejich korespondence byla uspořádána v Románu lásky a cti
– 1883 – zamiloval se do mladičké Aničky Tiché – tento vztah ukončil sám, protože si uvědomoval velký věkový rozdíl
– hodně cestoval
– ve stáří byl sužován vleklými chorobami
Dílo:
A) Neruda novinář
– psal fejetony (z francouzského feuilleton = lístek, původně volné listy vkládané do novin, je to literární útvar v publicistice, nepříliš rozsáhlý, který se věnuje aktuálním problémům) – Neruda jich napsal přes 2000 a signoval je malým trojúhelníkem
– nebyl mu cizí vtip ani satirický humor; Nerudovy fejetony jsou uspořádány podle žánrů do 5 svazků: Studie, krátké a kratší (2 svazky); Žerty, hravé i dravé, Menší cesty, Obrazy z ciziny
– velmi známé jsou fejetony Kam s ním, První Máj 1890 a Trhani
B) Neruda básník
Základní rysy Nerudovy poezie:
– inklinace k realistickému pohledu na svět, nesmlouvavý a nezkreslený obraz
– srozumitelnost – jednoznačné básně, bez přemíry básnických obrazů
– epičnost, vtip, sarkasmus
– jazyk – skromný, až drsný
– verše – většinou trochej (za slabikou přízvučnou následuje slabika nepřízvučná)
Hřbitovní kvítí (1858)
– celková nálada této sbírky je odrazem atmosféry ve společnosti (absolutismus, Bach), smrtí Nerudova přítele a konce nadějí na sňatek s Annou Holinovou
– verše jsou pesimistické, je z nich cítit beznaděj a skepse
– básnicky nevznešená, nemelodická, absence kladného přístupu k životu („čas zaživa pohřbených“) – sbírka byla přijata záporně
Knihy veršů (1868)
– osobní lyrika, výbor z autorovy tvorby z přelomu 50. a 60. let
– má tři oddíly:
1) Kniha veršů výpravných – báseň Dědova mísa
2) Kniha veršů lyrických – básně věnované matce, otci či Anně
3) Kniha veršů časových a příležitých – básně z období Hřbitovního kvítí, ironická analýza bachovského období (odtud pojmenování „časy zaživa pohřbené“)
Písně kosmické (1878)
– alegoricko-lyrická sbírka o českém národu (velké hvězdy jako Rakousko jednou pohasnou, ale malé jako Čechy tady budou navěky)
– Neruda se již smířil se světem
– motiv kosmu souvisí s rozvojem přírodních věd (kosmos je vnímán jako protiváha lidského života – vzájemné vztahy mezi lidmi i národy jsou konfrontovány s řádem vesmíru)
– Jak lvové bijem o mříže, Seděly žáby v kaluži
– ze sbírky pochází i slavné dvojverší „bude-li každý z nás z křemene, je celý národ z kvádrů“
Balady a romance (1883)
– Neruda pracuje volně s pojmy balada a romance – balada (lyrickoepická báseň ponurého děje s většinou tragickým koncem) je u Nerudy vnímána jako žertovná báseň s dobrým koncem a romance (původně inspirovaná bojem španělských křesťanů s Maury, později je tak nazývána lyrickoepická báseň, nejčastěji s milostnou tematikou, oproti baladě vyznívá optimisticky) má u Nerudy tragické pojetí
– náměty Neruda čerpal ze svých zkušeností (smrt dítěte svého přítele – Balada dětská, která chlácholí rodiče, protože dítěti se teď povede dobře, smrt je vysvobozením z těžké nemoci)
– Romance o Karlu IV., Balada tříkrálová
Prosté motivy (1883)
– nejsubjektivnější Nerudova sbírka (intimní zpověď stárnoucího básníka)
– sbírka je dělena do 4 částí (jaro, léto, podzim, zima) – paralela k údobím lidského života
– odraz jeho posledního vztahu s Aničkou Tichou
– básníkovo životní usmíření – zůstane sám
Zpěvy páteční (1896)
– posmrtně vydaná sbírka sestavená z básní, nalezených v Nerudově pozůstalosti
– uspořádal ji Jaroslav Vrchlický
– jedná se především o básně vlasteneckého obsahu
C) Neruda prozaik
Arabesky (výtvarný ozdobný motiv); příběhy předkládá jako své vzpomínky
– soubor povídek, črt a obrázků z pražského života, chtěl zachytit zajímavosti, individualitu, náladu
– nejznámější povídky:Blbý Jóna, Byl darebákem (povídka o Frantovi Horáčkovi, o kterém všichni celý jeho život tvrdili, že byl darebákem, přestože ani nevěděli proč)
Povídky malostranské (1878)
– soubor 13 povídek, které zachycují život na Malé Straně okolo roku 1848
– Neruda se soustřeďuje na zajímavé „figurky“ (většina postav je reálných)
– Nerudova Malá Strana je zejména o hledání síly v životě lidiček, je o toleranci, ale zároveň i o zlobě a závisti, je o lidských chybách i jedinečnosti lidských osudů ve zdánlivé jednotvárnosti
– drobnokresba – autor se soustřeďuje na jednotlivé postavy, každá povídka je o určitém člověku, jehož vnitřní i vnější svět se Neruda snaží vystihnout
– jazyková stránka povídek je spíše blízká hovorové řeči – realistický prvek
– první a poslední povídka (Týden v tichém domě, Figurky) tvoří rámec celého souboru
– povídky:Týden v tichém domě, Pan Ryšánek a pan Schlegl, Přivedla žebráka na mizinu, O měkkém srdci paní Rusky, Večerní šplechty, Doktor Kazisvět, Hastrman, Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku, U tří lilií, Svatováclavská mše, Jak to přišlo, že…, Psáno o letošních dušičkách, Figurky
D) Neruda dramatik
– byl obdivovaným divadelním kritikem, ale pokusy o divadelní tvorbu skončily neslavně
Ženich z hladu, Francesca di Rimini
Vítězslav Hálek
– narodil se v Dolínku u Mělníka
– studoval na akademickém gymnáziu, poté na filosofické fakultě – nedokončil studia
– byl redaktorem v Národních listech
– oženil se s Dorotkou Horáčkovou, dcerou zámožného advokáta – nikdy neměl finanční problémy
– byl opakem Nerudy – neměl žádné problémy, lidé ho měli rádi, psal optimistické verše
– byl obdivovatelem Máchy – Hálkovy první pokusy ho dokonce napodobují
– naneštěstí zemřel v 39 letech na zánět pohrudnice, na vrcholu svých literárních sil
Dílo: – byl velmi oblíbený spisovatel – psal velmi idilické verše, plné lásky, radosti a harmonie, navíc pro zpěvný tón své lyriky byly básně velmi dobře zapamatovatelné
– pro svou idyličnost byl později mnohokrát napadán, ale ve své době byl čtenářsky mnohem oblíbenější než Neruda
Večerní písně – lyrická tematika, přírodní motivy, básně plné štěstí a lásky
– sbírka měla obrovský úspěch – pro svou bezproblémovost to byla oddychová četba v tehdejším těžkém období
V přírodě – lyrická poezie, příroda jako zdroj moudrosti
Pohádky z naší vesnice – lyricko-epická sbírka, objevuje se zde již sociální aspekt
– Hálek psal povídky, jež ztvárňovaly realisticky venkov a vztahy mezi lidmi
– Hálek se soustředil na postavy, které působí ušlechtile (snažil se posilovat kladné lidské vlastnosti)
– většinou jde o povídky z venkovského prostředí a ústředním tématem je milostná dvojice, mezi níž stojí problém
Na statku v chaloupce, Na vejminku, Pod dutým stromem, Muzikantská Liduška (vztah Lidušky a Toníka, kteří se kvůli majetkovým předsudkům nemohou vzít, její rodiče ji donutí ke svatbě s Krejzou, na svatbě hraje i Toník, uteče a už se nevrátí, Liduška také uteče od oltáře a zblázní se)
– „křídové kresby“ – povídky založené na rozkresleném portrétu člověka, děj je načrtnut jen lehce
Študent Kmoch, Poldík rumař (rumaři dolovali písek, jeden rumař miloval dívku, vzala si jiného a on zůstal sám, jednoho dne se dozvídá, že zemřela a odkázala m syna – ujímá se ho)
– Hálek se věnoval také divadlu – Král Vukašín – touto hrou se otvíralo Prozatímní divadlo roku 1862
Karolína Světlá (vlastním jménem Johana Rottová)
– spolu s Němcovou, Rettigovou, Preisovou a Novákovou je jednou z nejvýznamnějších spisovatelek 19.století
– pocházela z rodiny, která v Praze vlastnila proslulé železářství U Rottů
– její rodina byla po Bílé hoře pronásledována, přestože se přiklonila ke katolicismu
– její dědeček byl napoleonský voják, který si vzal české děvče a přesídlil do Čech
– její otec byl velký vlastenec
– měla sestru – jejich otec je vedl k tomu, aby se zajímaly o národní věci
– věnovala se literatuře – otec to neviděl rád, ale ona šla za svým cílem, tajně studovala a četla
– rodina najala učitele hudby Petra Mužáka (pocházel z Podještědí) – Karolína si ho vzala a podle jeho rodiště, vesničky Světlá, si vzala pseudonym
– manželství procházelo mnoha krizemi, vše vyvrcholilo smrtí jejich dcery – Světlá si začíná dopisovat s Nerudou (korespondenci uspořádal Jindřich Honzl v Románu lásky a cti)
Dílo:
1) vlastenecké povídky – Dvojí probuzení
2) romány z městského prostředí – Černý Petříček, Zvonečková královna
3) vesnické romány (jedná se o tzv. Ještědské romány – odehrávají se v Podještědí a hrdinkami jsou většinou silné, vyrovnané ženy
Vesnický román (nešťastné manželství Antoše Jírovce, čeledína, který si bere ovdovělou rychtářku)
Nemodlenec – téma náboženské nesnášenlivosti
Kantůrčice – román o velmi chytré ženě, která velmi miluje jednoho chlapce, ale zjistí, že je to loupežník a sama ho zabije
Kříž u potoka – román o prokletí a mravním konfliktu, ale také o síle lásky, která osvobozuje člověka
Frantina
– Světlá je také autorkou povídky Hubička, jenž byla Eliškou Krásnohorskou zpracována do podoby libreta k Smetanově opeře
Rudolf Mayer
– podle mínění mnohých literárních vědců byl nejnadanějším českým básníkem té doby
– zemřel předčasně na tuberkulózu
Dílo: – je to typ blízký Máchovi, spíše romantik, v jeho básních převažuje přírodní lyrika a jsou plné pesimismu a ztrát iluzí
Znělky noční, Písně v bouři
Gustav Pfleger Moravský
– spolužák Nerudy
– s májovci nikdy nevystupoval, dokonce se s nimi rozcházel díky svým politickým názorům – ale svým dílem se jim přibližuje
Dílo: – je zakladatelem sociálního románu z pražského prostředí
Pan Vyšinský – první český román ve verších, jakási obměna Evžena Obětina (typ zbytečného člověka)
Paní fabrikantová – příběh tragické milostné vášně provdané ženy a matky, nakonec se zabije
Sofie Podlipská
– mladší sestra Karolíny Světlé
– přátelila se s Jaroslavem Vrchlickým, který si nakonec vzal její dceru Ludmilu
Dílo: – umělecky nevýrazné, trpí násilnou výchovností
Nalžovský – román ze života zbohatlých společenských vrstev
Generace ruchovců a lumírovců
– v 70. a 80. letech 19.století můžeme pozorovat kulturní a literární rozmach – byl vyvolán činností Májovců
– česká literatura se začíná přibližovat evropským literaturám a zpoždění, způsobené minulostí, pomalu mizí
Politické a kulturní souvislosti doby:
– 1883 – otevření Národního divadla
– 1882 – rozdělení Karlovy univerzity na českou a německou část
– 1890 – založení České akademie pro vědy, slovesnost a umění
– vychází mnohé almanachy (Anemonky, Zora, Almanach české omladiny, …) z nichž nejdůležitější je almanach Ruch (vznikl 1868, redigoval jej J.V. Sládek, vyšel na počest položení základního kamene ND)
– činnost publicistická je prezentována zejména měsíčníkem Květy a revue Osvěta, důležitou úlohu hrál časopis Lumír (původně vlastenecký časopis, roku 1873 ho znovuobnovili Neruda s Hálkem, největšího rozkvětu dosáhl za J.V. Sládka)
– současně s Májovci nastupuje linie neoromantismu, která má dvě podoby:
a) příklon k historii a venkovu (venkov je tradiční jistota, zachovaly se tam tradiční zvyky) – reprezentována ruchovci (křídlo národní) – spisovatelé této národní školy naplňovali svým dílem český obrozenecký program, požadovali, aby literatura byla úzce spjata s národnímu tradicemi
b) touha po rozletu, po exotice, po kráse, po historii – reprezentována lumírovci (křídlo kosmopolitní) – spisovatelé preferovali snahu zapojit českou literaturu do kontextu světové literatury, pořizovali překlady z cizích literatur, preferují l’artpourlartismus (umění pro umění, důležitá je forma, ne obsah)
Literární spor mezi ruchovci a lumírovci:
– mladí spisovatelé 70. a 80. let vstoupili do literatury bez jakéhokoli generačního střetnutí
– kdyby nebylo Elišky Krásnohorské (ruchovec), které vadila tvorba Jaroslava Vrchlického (lumírovec), žádný spor by nevznikl
– Roku 1877 se v Časopise národního muzea objevila stať Elišky Krásnohorské Obraz novějšího básnictví českého, v němž autorka psala o své představě básníka ryze národního, jež v podstatě naplňuje program ČNO. Takový spisovatel byl pro Krásnohorskou ideálem. Opakem byl pro ni Vrchlický (nebyl dost osobitý, zpracovával podněty z jiných literatur). O dva roky později situaci přiostřil článek malíře Pinkase, který vyčetl české literatuře její uzavřenost a vyzdvihl přínos lumírovců. Krásnohorská zareagovala článkem v Osvětě, kde rozcupovala Vrchlického (vytkla mu nedostatek původnosti).
– dokud Krásnohorská nezjitřila vztahy, přispívali jednotlivý autoři do všech almanachů, aniž by jim vadila jejich literární orientace – do Lumíra psal Čech a do Ruchu Sládek
– na nesmyslnost sporu poukázal až Jan Neruda (literární dílo by sice mělo vyrůstat z národní platformy, ale současně by mělo být otevřeno světu, aby se literatura nedostala do izolace)
Nejznámější představitelé lumírovců
Jaroslav Vrchlický (vlastním jménem Emil Frída)
– představitel lumírovců
– narodil se v Lounech, dětství strávil u strýce, který byl farářem (krajem protékala říčka Vrchlice)
– studoval gymnázium v Klatovech a poté teologii, kterou však studoval jen jeden semestr
– pokračoval ve studiích na filozofické fakultě, kde studoval jazyky a historii
– poté strávil jeden rok v Itálii jako vychovatel, tam se seznámil s antikou
– po návratu se stal tajemníkem ČVUT
– na vrcholu své slávy byl jmenován profesorem srovnávacích dějin literatury (komparatistiky)
– zamiloval se do Sofie Podlipské, ale oženil se s její dcerou Ludmilou
– 90. léta – krize manželská i umělecká (nastupuje „česká moderna“ – mladí autoři, kteří ho napadají, protože příliš rozmělňoval témata, která již napsal)
– zemřel v Domažlicích
Dílo:- vytvořil nejrozsáhlejší dílo v české literatuře (napsal 144 původních knih a 98 překladů z 18 národních literatur)
– nicméně tím, že vytvořil tak obrovské dílo, docházelo v jeho tvorbě k určitému rozmělňování témat, které již zpracoval (tzv. mnohomluvnost)
– přinesl českou literaturu mnoha novými pojmy (lartpourlartismus – tendence, neuznávající mimoestetické kvality díla)
– uvedl do české literatury nové básnické formy, především z románských literatur (rondel, gazel…) – směřoval k ideálu „absolutního umění“
– ve svém díle se zabýval téměř vším (příroda, historie, ženská krása, lidské vědění, …) – jistá povrchnost, nemohl jít do hloubky
– vrchlický byl oceňován, milován, nenáviděn (hlavně mladší generací spisovatelů – Sova, Březina…) a také nikdo neměl tolik epigonů (napodobovatelů) jako on
– svým dílem začlenil českou literaturu do evropského kontextu a my jsem se otevřeli západnímu světu
1) lyrika
a) intimní a milostná: Okna v bouři, Z hlubin (jedna z prvních sbírek)
b) vlastenecká: Má vlast
c) reflexivní: Písně poutníka
d) formalistní: – není důležitý obsah ale forma
– zavádí nové formy – gazel, balata…
2) epika
Zlomky epopeje – inspiroval se Hugovou Legendou věků – chtěl zobrazit kulturní a myšlenkový vývoj lidstva, který by byl současně podkladem k úvahám o smyslu dějin
– je to cyklus
– není určen konečný počet sbírek, Vrchlický sám zařazoval do tohoto cyklu sbírky, které se sem tematicky hodily (většinou se mluví o 15 sbírkách)
– nejznámější – Selské balady (příběhy o marných selských povstáních), Duch a svět, Legenda o sv.Prokopu, Bar Kochba (příběh z antiky – židovská vzpoura proti Římanům, vše končí vizí smrti, hladu, moru a bídy), Sfinx,
Jed z Judey
3) dramata
– Vrchlického přitahovala především antika a historie
Rabínská moudrost – komedie
Drahomíra, Noc na Karlštejně, Knížata – náměty z českých dějin
Hippodamie – trilogie s námětem z antiky
4) překlady
– přeložil velkou část stěžejních děl světové literatury, pro svou dobu to mělo obrovský význam (dnes jsou tyto překlady již zastaralé)
– přeložil Petrarcu, Shakespeara, Moliéra, Corneille, Huga, Baudelaira, Dumase, Byrona, Poa, Goethea, Whitmana…
– překládal především z románských jazyků
Josef Václav Sládek
– umělecky vyrostl v okruhu almanachu Ruch (respektuje národní tradice, formu a styl) X smýšlením a částí díla patří k lumírovcům
– narodil se ve Zbirohu
– studoval matematiku a přírodní vědy
– studium přerušil a roku 1868 odjel do Ameriky, aby učil syna chicagského obchodníka česky (odjel patrně i proto, že mu hrozilo zatčení za veřejný projev při studentském výletě v Šárce)
– dvouletý pobyt za oceánem byl pro něj tvrdou školou (dělník na říčních lodích, stavěl železnice…) X seznámil se s osudy indiánského lidu, s nímž velmi soucítil
– po návratu pracoval v Národních listech a nakonec na 20 let zakotvil v redakci Lumíra
– osud mu příliš nepřál – 1. manželka mu zemřela po porodu mrtvého dítěte a když se po letech oženil s Marií Veselou (životní opora), onemocněl nervovou chorobou
– zemřel ve Zbirohu po dlouhém tělesném utrpení
Dílo: Charakteristické rysy Sládkova díla:
– menší námětová šíře
– veškeré hodnoty hledal v životě venkovského lidu (ve své poezii zachytil českou krajinu, charaktery lidí
z prostého venkova)
– ve vztahu k půdě spatřoval jakýsi nadosobní smysl (stylizoval se do rolníkova životního postoje) –
v souvislosti se Sládkem hovoříme o „atributu selství“
– intimní lyrik – jeho verše jsou zpěvné a melodické, spjaté s lidovou poezií
– má velký význam v moderní poezii pro děti
– byl vynikajícím překladatelem – díky němu jsme poprvé získali překlad 33 Shakespearových her
Jiskry na moři – sbírka lyrické poezie, která obsahuje básně osobní (vzpomínky na zemřelou ženu) i politicky silně burcující (Na hrobech indiánských; Je proti nám, kdo není s námi)
Na prahu ráje, Sluncem a stínem
Selské písně a české znělky – nejzralejší a nejtypičtější Sládkova sbírka, naplno se zde projevilo jeho selství
České písně – soubor politické lyriky
V zimním slunci, Za soumraku, Léthé a jiné básně – vše je reflexivní lyrika, meditace o smyslu života, rezignace, východiskem všeho je Bůh
Sládkova tvorba pro děti:
– Sládkova poezie pro děti se zbavila didaktičnosti a výchovného akcentu, upírá pozornost na důvěrně známé věci, vše je přibližováno srozumitelnou formou a to v různých formách (bajka, říkanka, ukolébavka…), snadná zapamatovatelnost, lehkost a humorné ladění
Zlatý máj, Skřivánčí písně, Zvony a zvonky
Julius Zeyer
– pocházel z německo-francouzsko-židovské rodiny (otec Francouz, matka pocházela z pražské židovské německé rodiny)
– měl převzít závod na zpracování dřeva, ale nechtěl
– zdědil část jmění – byl finančně zajištěn
– hodně cestoval
– život prožil v jihočeských Vodňanech, nikdy se neoženil
– žil zvláštním životem (udržoval bohatou korespondenci, ale nikoho k sobě nepustil) – ale mladá generace ho přijímala
– na sklonku života se vrátil do Prahy, kde také zemřel
Dílo: – Zeyer je „exotický pták české literatury“ – vystihuje to jeho jedinečnost v kontextu české literatury
– svou tvorbou patřil k lumírovcům, přestože se literárních bojů nikdy neúčastnil a díky své nebojovné a uzavřené povaze se všech stranil
– už za jeho života – kult Zeyera (byl obdivován), 2.vlna zájmu – v této době napsal Julius Fučík 3 studie (Bojující Božena Němcová, O Sabinově zradě, Chůva – studie o Juliu Zeyerovi) – Fučík psal o tom, jak tento „cizinec“ dovedl pochopit české cíle
– v dnešní době se opět zvedá o Zeyera zájem – je to exkluzivní spisovatel
Charakteristické rysy Zeyerova díla:
– malost českého veřejného života léčil tím, že ve své fantazii utíkal do mýtů a legend (zde našla uplatnění jeho touha po krásném životě)
– zájem o historii (v souladu s obnoveným kultem středověkých mýtů, pověstí a legend) – novoromantismus
– Zeyer si vysnil nový svět s nádechem mysticismu
– jeho poezie je výlučně epická
– velice osobitě zpracovává cizí látky
Tři legendy krucifixu (mýtus) – vrchol Zeyerovy prozaické tvorby, tyto texty bývají někdy přirovnávány k Nerudovým baladám nebo k některým básním ze Zpěvů pátečních
1) Inultus (nepomstěný) – exotická sochařka chce použít žebráka jako model pro sochu „Umírající Kristus“, usmrtí ho tak, aby jeho výraz byl co nejautentičtější
2) Samko pták – slovenský námět, na motivy pohádky Boženy Němcové – Peckosprosťáček
3) El Christo de la Luz (Kristus světla) – španělský námět – den Ježíšova zmrtvýchvstání
– Žid se snaží zničit Krista na kříži, ale je pokořen velikostí Krista a náboženské lásky
Ondřej Černyšev – román, který nás zavádí na carský dvůr na konci 18. století
Román o věrném přátelství Amise a Amila – novoromantická záliba ve středověku, tento román líčí nezlomné přátelství dvou francouzských rytířů, zidealizované prostředí
Dům U tonoucí hvězdy – odehrává se v Paříži
Jan Maria Plojhar – Jan Maria pochází z bohaté rodiny. Dětství prožil na zámku v Havranicích. Ovlivnila ho četba romantických děl a chůva, která ho učila lásce k vlasti. Když vyrostl, chtěl cestovat a stát se básníkem. Matka mu to rozmluvila a na její přání vstoupil k námořnictvu. Ale během studií matka zemřela. Jan dovolil svému švagrovi, aby si v Havranicích postavil cukrovar. Jako námořní důstojník se vylodí na Korfu. Seznámí se zde s Pelagií Dragopulos a vášnivě se do ní zamiluje. Ona ale odchází s jiným milencem. Jan se vrací domů, ale tam ho uráží česká společnost a její netečnost k německé nadvládě. V jedné hádce s Němcem je dokonce raněn. Jan napíše o sobě knihu, ale kritika ji rozcupuje. Jan odjíždí do Itálie a potká zde svou lásku Caterinu de Soranesi, zchudlou šlechtičnu. Ta kvůli němu odmítá i ruku svého bratrance Luiggiho Galli. Janův stav se ale zhoršuje a při vyjížďce na koni ho přepadne slabost a skončí zalitý krví. Na smrtelné posteli se s ním nechá Caterina oddat a nakonec si vezme jed a zemře s ním.
– v této próze se Zeyer navrací k romantismu (hrdina je vyděděn ze společnosti, touží po exotice, čte romantické knihy, prožívá tragické lásky)
– navíc jsou zde autobiografické prvky (i Zeyer měl chůvu, která ho naučila ctít svou vlast, přestože jeho rodiče byli cizinci)
Radúz a Mahulena – pohádkové drama, slovenský námět
Vyšehrad, Libušin soud, V soumraku bohů – nechal se inspirovat Rukopisem Zelenohorským
Nejznámější představitelé ruchovců
Svatopluk Čech
– představitel ruchovců
– narodil se v Benešově v úřednické rodině (stěhují se za prací)
– vystudoval práva a stal se advokátem
– v redakci časopisu Květy strávil 20 let
– nikdy se neoženil, pobýval v Litni
– hodně cestoval
Dílo: Charakteristické rysy Čechova díla:
– jeho dílo vzalo na sebe kromě uměleckých hodnot také poslání sloužit politickým ideálům – postupem času
stárne a stává se jen svědectvím své doby (dnes by již asi nikdo nesáhl po jeho alegorických textech)
– literaturu pojal jako formu společenské angažovanosti, jeho texty jsou určené spíše ke kolektivnímu
působení (veřejná čtení apod.)
– mnohomluvnost a romantický patos
– v jeho díle dominuje epika (sociální i politická problematika je často zahalena do průhledné alegorické
podoby)
Písně otroka – lyrická sbírka, inspirovaná národní nesvobodou a habsburským útlakem (symbol bouře, která přinese otrokům svobodu a otrokářům zkázu), již v době vydání byla tato sbírka velmi oblíbena (během 2 let vydána 24x)
Jitřní písně, Nové písně – vše politická lyrika
Husita na Baltu – epická báseň, poslední záchvěvy husitství, spanilé jízdy, hrdina dojíždí až k moři a vidí, že nemůže pokračovat – alegorie konce husitství, nemá komu předat poselství
Adamité – epos s námětem potlačení sekty adamitů za husitského hnutí
Evropa – epická báseň, příběh politických vězňů po porážce pařížské komuny, odplouvají na lodi Evropa, na lodi jsou i anarchisté, kteří se jí chtějí zmocnit (vznikne spor) – loď je zničena = varování před tím, jak může skončit Evropa
Slávie – epická báseň, na lodi Slávie cestují zástupci jednotlivých slovanských národů – zachrání loď z bouře a doplují bezpečně do přístavu = Slované, spojte se!
Ve stínu lípy – cyklus 7 veršovaných příběhů inspirovaných převážně Litní a českým venkovem
– svou idyličností a humorem se staly jednou z nejpopulárnějších Čechových knih
Pravý výlet pana Broučka do Měsíce – satirický typ pražského měšťana, jedná se v podstatě o parodii na tehdy oblíbené dobrodružné utopistické romány (Jules Verne)
Nový epochální výlet pana Broučka, tentokráte do XV.století – satiricko-humoristická kritika českého maloměšťáctví, hrdina se dostává ve snu do doby husitů a jeho pohodlnost je konfrontována s vlasteneckým zanícením husitů
Eliška Krásnohorská (vlastním jménem Alžběta Pechová)
– rozhořčeně odmítala nové směry, které k nám přicházely ze západu
– prospěšnější než české poezii byla tím, že se podílela na založení prvního dívčího gymnázia – Minerva
Dílo: – psala libreta k Smetanovým operám – Čertova stěna, Hubička
– jinak psala především lyrickou poezii, formálně dokonalou, ale povrchní – Ze Šumavy
