Hlavní proudy a osobnosti české prózy 1. poloviny 20. století

Jakub DEML (1878 – 1961)
– prozaik a básník, publicista a překladatel, jeho celé dílo je o hledání smyslu lidské existence uprostřed nepochopitelného moderního světa
– v jeho díle lze nalézt paralelu s moderními uměleckými směry, zejména expresionismem, surrealismem, existencialismem
– představitel křesťanského spiritualismu a existencionalismu
– předchůdce moderní české prózy četně bohaté asociativní obraznosti a civilního pojetí básní
– narozen v Tasově na Moravě, vystudoval gymnázium v Třebíči a bohoslovectví v Brně, stal se katolickým knězem pro konflikty s církevními nadřízenými byl vyloučen z duchovní správy a roku 1912 pensionován
– mezníkem v jeho životě bylo setkání s Otokarem Březinou, který ho vybídl, aby vstoupil do brněnského semináře
– MOJI PŘÁTELÉ – básně v próze, lyrické oslovování (apostrofy) květin – něžnost, pokora, objevování drobné krásy (květiny = symboly, jejich antropomorfizace – každá květina má svou povahu, bohatá fantazie, překvapivé asociace, autor předjímá snovost a podvědomí surrealistů)
– MIRIAM – básně v próze, převládá tón pokory – drama lásky k Bohu, motivy přírody se prolínají s vizemi mrtvé sestřičky. Obraznost, vynalézavost metafor, citová vroucnost
– TANEC SMRTI, HLAD SMRTI – povídky plné temné fantastičnosti, úzkosti z ohrožení, ze smrti.
– ZAPOMENUTÉ SVĚTLO – próza, v níž osamělý básník, zoufalý a opuštěný, bloudí spícím Tasovem a propadá pocitům marnosti, nicoty a beznaděje, naturalistický způsob zobrazování