Hlavní proudy a osobnosti české prózy 1. poloviny 20. století
Hlavní proudy a osobnosti české prózy 1. poloviny 20. století
– vznik ČR 28.10. 1918-politické, hospodářské, národnostní, sociální změny
– první prezident Tomáš Garrigue Masaryk, předseda první vlády Karel Kramář
– spisovatelé se už během války aktivně zapojili do bojů – 1917 – Manifest českých spisovatelů : právo českého národa na samostatný politický život
– po válce – pocit zadostiučinění a radosti z vytvořeného státu, ale i pocity hrůzy z válečné zkušenosti. Národní optimismus provází vlna poválečného pesimismu, strachu z techniky, která byla zneužita proti člověku
– radikální odklon od minulosti, česká literatura byla zbavena služebných úkolů, které plnila v 19. století (odklon od národního buditelství) – vymizela historická tématika i žánr vesnického románu
– zvýšená pozornost soustředěna na průmyslová centra – program tzv. proletářské literatury
– silný kult strojové civilizace a utopických představ o tom, že vymoženosti techniky a úspěchy exaktních věd pomohou nastolit věčný mír
– poválečná vlna vitalismu
– tvorba legionářských spisovatelů – zachycují život hlavně ruských legií
– válečný román – s výjimkou Haškova Švejka nedosahuje zahraniční úrovně
– od počátku 30. let se posiluje pozice katolické literatury
– kulturní vývoj 1. republiky ovlivnila hospodářská krize (1929 – 1933) i postupný růst fašismu
– socialisticky orientovaná kulturní fronta rozdělena bolševizací KSČ. 1929 – z řad komunistů vyloučeno 7 spisovatelů – Neumann, Hora, Seifert, Vančura, Olbracht, Malířová, Majerová
– v souvislosti s občanskou válkou ve Španělsku (1936 – 9) došlo k roztržce mezi levicově orientovanou a demokratickou inteligencí na jedné straně a katolickými autory (stavěli se za frankistické hnutí)
– 1938 – manifest Věrni zůstaneme – názorové sjednocení všech proudů a výzvy k obraně republiky
– 15.3.1939 – vytvoření protektorátu Čechy a Morava – konec samostatné existence.
