5. Evropský klasicismus a zvl. osvícenství, jako jeden z myšlenkový předpokladů národního obrození u nás. Národní obrození a jeho největší představite
J. Dobrovský, J. Jungmann, Fakturu Palacký, P.J. Šafařík, J. Kollár, F.L. Čelakovský
Klasicismus
– z lat. classicus = vynikající, vzorový
– umělecký směr v Evropě 17. a 18. století
– vznikla ve Francii za vlády Ludvíka XIV. (Král Slunce)
– z Evropy se tento směr rozšířil například na východ Ruska nebo až za oceán, do Ameriky
Základní rysy klasicismu
– navazuje na odkaz antiky
– existují pevně stanovená estetická pravidla a předpisy – například klasicistní architektura podléhala přísným normám, kde nebyl prostor pro fantazii umělce, stavby byly monumentální, chladné, převládala symetričnost (obdobná pravidla byla uplatňována i v literatuře)
– racionalismus – základním znakem je rozumové poznání (můžeme si připomenout slavnou větu francouzského filozofa René Descartese „myslím, tedy jsem“)
– jako další faktor se objevuje cit – ale vždy je poměřován s dalšími atributy (s povinností, pocitem vlastní vinny…)
– měřítkem krásy je pravda a rozumovost
– rozumová kázeň a střídmost (na rozdíl od barokní vášnivosti a mystiky)
– podřízenost soukromých zájmů zájmům veřejnosti – tužby jedince musí ustoupit před společenskými normami (klasicistní umělci nespatřovali ve člověku jedince, ale hleděli na jeho vztah ke společnosti)
Empír
– z lat. empire = císařství
– vrcholná forma klasicismu
– jedná se o sloh, který se uplatňoval zejména za Napoleonova císařství, tedy na počátku 19. století (kolébkou tohoto směru byla tedy opět Francie)
Vztah mezi klasicismem a empírem
– v podstatě se jedná o míru uplatnění antického dědictví (nakolik se umělecké dílo podřizovalo antickým vzorům)
– vzorem pro klasicistní architekty byla především antika helénského období, v počátcích klasicismu se antika projevovala nejprve v podobě tzv. barokního klasicismu (budova z vnějšku připomínala barokní stavbu a antiku prozrazovala jen některými rysy)
– později se odkaz antiky začal projevovat naplno a my hovoříme o empíru (inspirace antikou byla natolik patrná, že některé empírové stavby jsou vizuální kopií staveb ze Středomoří)
Od baroka k preromantismu
– pravou klasicistní literaturou se rozumí především tvorba 17.století (v každé zemi však probíhal odlišný vývoj, soustředíme se tedy hlavně na Francii, kde klasicismus vznikl)
– o 18. století mluvíme jako o století „osvícenců“ (osvícenství však nadále splývá s klasicismem), jeho konec je již však ovlivněn preromantismem
Umění klasicismu
– architektura – především ve Francii se stavěly památníky a monumentální stavby – Panteon, Vítězný oblouk, Braniborská brána v Berlíně
– sochařství – Antonio Canova
– malířství – Jacques Louis David – obraz Únos sabinek
Jean Dominique Intres – obraz Turecká lázeň
– hudba – W.M. Mozart, Beethoven
Klasicistní literatura ve Francii
– dokonalost klasicistní literatury měla zajišťovat pevně stanovená estetická pravidla – právě proto byla respektována Aristotelova zásada tří jednot (tento pojem je již zažitý, ale v některých publikacích se uvádí, že Aristoteles mluví jen o dvou zásadách – času a děje, zásada jednoty místa byla doplněna právě až v klasicismu):
a) jednota času – příběh by se měl odehrávat
pokud možno během 24 hodin
b)jednota děje – měla být sledována jedna
základní příběhová linie
c)jednota místa – příběh má být spjat s jedním místem
– racionální zaměření literární tvorby má za následek, že dominují takové žánry, v nichž složka rozumová převažuje nad složkou emocionální
– literatura je rozdělena na tzv. vysokou (převažují óda, epos a tragédie)
nízkou (převažují komedie, bajky a satira)
– klasicistní tragédie byly veršované, převládaly v nich dlouhé monology a typickým
veršem byl alexandrín (dvanáctislabičný verš se stálou rozlukou po 6. slabice) – u nás
se překládá jako jambický verš
– pravidla klasicistní literatury zformoval Nicolas Boileru ve svém díle Pravidla klasicistní poezie
– dílo se stalo jakýmsi kánonem klasicistní literatury celé Evropy
– přestože se s klasicistními tendencemi setkáváme v mnoha zemích, francouzská literatura se zpravidla stala jakýmsi modelem estetického ideálu, jenž byl respektován
Literatura vysoká
– rozumová složka převažuje nad citovou
Pierre Corneille
– francouzský dramatik
– je tvůrcem moderní tragédie
Dílo: – v jeho tragédiích je často řešen konflikt povinnosti a osobního citu, kde celkem logicky musí cit ustoupit
– jeho hrdinové nejsou v zajetí svých vášní, jejich chování musí vykazovat racionální rysy, navíc ve shodě se společenskými normami
Cid – nejslavnější tragédie tohoto autora, je veršovaná, námět čerpá ze španělského rytířského tematického okruhu
Don Rodrigo miluje Ximénu, schyluje se k sňatku.Ximénin otec však urazí Rodrigova otce a tak jeho syn mstí pohaněnou čest a v souboji Simonina otce zabíjí.Xiména, ačkoliv nadále Rodriga miluje, žádá po králi hlavu svého milého.Přesně v souladu s pravidly cti.Král však raději posílá Rodriga bojovat v jeho službách a ten nakonec vybojuje důležité vítězství nad Maury.Zároveň získává přídomek Cid.Nakonec král rozhodne, že Cid i Xiména mohou být sezdáni, protože Rodrigo odčinil svou vinu svou udatností.
Lhář, Horatius
Jean Racine
– tvůrce psychologické tragédie
– navazuje na Euripida
– jeho tvorbu vystihuje citace jednoho z jeho současníků – „Corneille popisuje osoby takové, jaké by měly být.Racine takové, jaké jsou.“
Dílo: – zpracovával antické náměty, ale prostřednictvím starověkých postav předkládal psychické pochody jeho současníků
– zobrazoval ničivou vášeň, která zničí nejen ty, kteří jí podlehnou, ale i všechny lidi jim blízké
Faidra – vzorové klasicistní drama, ve své době však nebylo dobře přijato, v církevních kruzích navíc vyvolalo pohoršení
Tématem tragédie je erotická vášeň Faidry, druhé manželky krále Thésea, k nevlastnímu synovi Hippolytovi.Ten však její city neopětuje.Když Faidra zjistí, že Hippolyt miluje mladičkou Aricii, zmítána žárlivostí nařkne Hippolyta před králem Théseem ze zapovězené lásky k ní samé.Théseus této lži uvěří a svolává na svého syna pomstu bohů – Hippolytus nakonec umírá.Faidra je však sžírána výčitkami svědomí a nakonec řekne královi pravdu.Sama končí svůj život sebevraždou.
Ifigenie v Aulidě, Britannicus
Literatura nízká
– díky přísným, ale dodržovaným pravidlům v klasicistním dramatu byly životní realitě daleko bližší žánry tzv. nízké literatury (především komedie)
– komedie se zaměřuje na nižší vrstvy, tématem je zesměšňování lidské vlastnosti nebo společenské třídy
– nedodržuje se zásada tří jednot
Moliér (Jean-Baptiste Poquelin)
– byl to syn zámožného měšťana (i proto si zvolil svou přezdívku, aby nedělal svému otci hanbu, protože v tehdejší společnosti bylo herectvím velmi opovrhováno)
– přes 13 let působil u různých hereckých kočovných společností nejen jako herec, ale i jako spisovatel frašek a komedií
– Tezenas – malé Moliérovo divadlo ve stodole
– poté co se vrátil do Paříže, stal se oblíbencem Ludvíka XIV. a jeho společnost je přejmenována na Královskou divadelní společnost
– byl těžce nemocný – TBC – zemřel na jevišti při představení Zdravý, nemocný
Dílo: – psal především komedie – kritika špatných lidských vlastností (lakomství- Lakomec, pokrytectví- Tartuffe)
– vycházel z odkazu antických komedií a z italské komedie dell’arte (viz.dále)
– jeho postavy natolik odpovídaly realitě tehdejší francouzské společnosti, že si vysloužil mnohé negativní reakce a církev ho dokonce proklela
Lakomec – nejslavnější Moliérova hra, byla inspirována Plautovým Zlatým hrncem
– děj ve čtenářském deníku
Tartuffe (neboli Podvodník) – přestože má veselý ráz, jedná se o téměř realistické zachycení úlisného a pokryteckého člověka
– děj ve čtenářském deníku
Zdravý nemocný, Don Juan, Skapinova šibalství, Misantrop, Směšné preciózky
Jean de La Fontaine
– autor mnoha bajek – Bajky – soubor 12 knih bajek, výstižné alegorické zobrazení skutečnosti, zvířata, jež mají lidské vlastnosti, dokládají všechny nešvary a zvrácenosti tehdejší společnosti
Klasicistní literatura v Itálii
– v Itálii vzniká protipól tragédie – Commedia dell’arte – zrodil se již v 16.století, fraškovité hry, které čerpají z divadelního prostředí, jsou hrány kočovnými společnostmi, zpočátku hrubé až vulgární, nemají pevnou dějovou stavbu, jen přibližný scénář
– postavy jsou ustálené – Panteon (bohatý obchodník), Harlekýn (sluha), Kolombína (služka)
– –
Carlo Goldoni
– čerpal z toho zázemí – zakladatel italské národní veselohry
– je autorem téměř 200 komedií, jež čerpají z commedie dell’arte, povýšil ji literární úroveň
– herec se musel vzdát improvizační volnosti – role byly charakterově rozepsány
– uvádí na scénu postavy z lidových vrstev – sympatizuje nimi
Dílo:Poprask na laguně, Sluha dvou pánů, Hrubiáni
Osvícenství
– osvícenci věřili, že společnost lze změnit dodržováním rozumových zásad, přirozený a osvícený rozum = osvícenství
– filozofický a ideologický směr, který vznikl v 18.století ve Francii a v Anglii
– oproti klasicismu je více spjat s rozvojem přírodních věd a průmyslu – nicméně je třeba si pamatovat, že v oblasti umělecké se stále pohybujeme v době klasicismu (dá se říct, že určitá fáze klasicismu byla vyplněna osvícenským hnutím)
Základní rysy osvícenství
– je jednoznačně zaměřeno proti absolutistickému řádu, proti církvi
– vyznává kult rozumu – racionalismus – víra v rozum je spojena s vírou v pokrok (osvícenci byli optimisté)
– důraz se klade na pravdivé poznání světa – příčinou zla je nevědomost
– rovnoprávnost všech občanů
– přestože bylo osvícenství zaměřeno především proti feudalismu a absolutismu, jeho mnohé myšlenky nalezly podporu i u některých absolutistických vládců = osvícenský absolutismus, např. Josef II.
Francouzská literatura v období osvícenství
– v osvícenské literatuře se prolínají dvě estetické tendence – starší fáze (ovlivněna klasicismem) – zdůrazňuje se racionalistický prvek, mladší fáze (ovlivněna preromantismem) – zdůrazňuje se individuálnost lidského citu
Osvícenská literatura ovlivněná klasicismem
Charles Louis de Montesquieu
– osvícenský spisovatel, historik a filozof
Dílo: Duch zákonů – vysvětluje vznik zákonů a státních zřízení, dílo je namířeno proti despotismu
Perské listy – kniha vypráví o Peršanu Uzbekovi a jeho příteli, kteří podniknou cestu do Evropy za vzděláním.Své dojmy sdělují v dopisech a z Uzbeka se postupně stává „osvícenský myslitel“.K ženám ve svém harému však zachovává vztah orientálního despoty.Kniha končí sebevraždou Roxany, která se vzbouří proti zotročení.
Francois Marie Arouet (Voltaire)
– největší osobností osvícenství, představitel kritického racionalismu
– ve svých dílech se postavil proti fanatismu, církvi a absolutistické monarchii – díky své schopnosti nekompromisně útočit proti jakémukoliv projevu nesvobody byl často ve vězení
– část života strávil v Anglii a Berlíně, ke konci života žil na panství na hranicích Švýcarska a Francie
– udržuje korespondenci s významnými evropskými osobnostmi
– jeho ostatky byly po Revoluci převezeny do Pantheonu
Dílo:- ve svém déle upřednostňoval zvláštní literární útvar – filozofickou povídku (duchaplné a ironické texty, jež se zabývaly všemi problémy té doby)
Candide neboli Optimismus – vrcholný francouzský osvícenský román
– příběh morálně čistého mladíka Candide slouží k rozvíjení úvah o nekritickém optimismu, mladík se střetává s pravým světem plným hlouposti a násilí, ale svůj optimismus neztrácí
Panna – posměšný epos, paroduje náboženský mýtus panenství národní hrdinky Johanky z Arku
Prosťáček – příběh prostého člověka, jehož selský rozum je dáván do protikladu s předsudky a fanatismem
Zavra, Brutus
Encyklopedie jako nejvýznamnější dílo osvícenské literatury
– neochvějná víra v rozum a pravdivé poznání – tyto atributy osvícenství vedly k vydání Encyklopedie
– jednalo se o rozsáhlý projekt, jehož duchovními otci byli Diderot a d’Alembert
– encyklopedie obsahovala obsáhlý soubor znalostí z vědy, techniky a umění a vedla své čtenáře k hledání pravdy ve vědě a historii nikoliv v Bibli
– celý projekt se tedy setkal s celou řadou negativních reakcí – jezuité prohlásili encyklopedisty za nebezpečnou sektu
– vyšlo celkem 17 svazků textu a 11 svazků ilustrací
– dílo bylo výjimečné především proto, že šlo o vůbec první zpopularizování vědy a techniky
– tohoto projektu se účastnilo obrovské množství autorů (178)
Denis Diderot
– francouzský filozof, vědec a spisovatel
– za svého života byl považován především za encyklopedistu, teprve po jeho smrti bylo doceněno jeho dílo filozofické a spisovatelské
Dílo: Jeptiška – je psaný formou dopisů, kritika klášterů, které nutí člověka žít v rozporu se svou přirozeností
Román je autobiografií fiktivní hrdinky Zuzany, která se v dopisech markýzi de Croismare svěřuje s životními osudy a pocity.Jako nemanželské dítě byla nucena stát se jeptiškou.V klášteře je vystavena své sadistické představené a v dalším je svědkem zešílení a smrti lesbické představené.Nakonec z kláštera prchá.
Jakub fatalista – vyprávění o osudech sluhy Jakuba a jeho pána během zdánlivě bezcílného putování.To vytváří rámec pro rozmanité příběhy, filozofické diskuse či autorovy úvahy.
Pierre Beaumarchais
– představitel tzv. měšťanské komedie (klasicistní normy svazovaly dramatickou tvorbu a ta těžko vyjadřovala nové myšlenky, vzniklo měšťanské drama, které se zaměřovalo na každodenní problematiku, většinou v komediální formě)
– byl synem hodináře
– věnoval se i ekonomice a financím
Dílo:Lazebník sevillský – později zhudebněno Rossinim
Fišarova svatba – zhudebněno Mozartem
Osvícenská literatura ovlivněna preromantismem
– jiný název je také sentimentalismus
– jedná se o široký proud různých tendencí druhé poloviny 18. století, který představuje přechod mezi klasicismem a romantismem
– v podstatě jde o překonání racionalistického myšlení klasicismu a pronikání prvků citovosti a fantastičnosti do literární tvorby (odklon od racionalismu k hlubokému prožívání citů)
– obliba přírody a tajuplných míst, svět, neporušený lidskou civilizací
Jean Jacques Rousseau
– francouzský spisovatel a filozof
– narodil se v Ženevě, ale utekl do Francie
– žil s pradlenou Terezou Levaseurovou a měl s ní 5 dětí (všechny ale skončily v nalezinci)
– studoval hudbu – chtěl vyniknout jako skladatel
– své životní peripetie zakončil v Paříži, kde stižen stihomamem, umírá
Dílo: Některé jeho názory:
– příčinou nerovnosti mezi lidmi je majetek – člověk se narodí dobrý, ale civilizace ho zkazí
– hlásá návrat k neporušené přírodě – přirozený, civilizací nezkažený život
– tvrdil, že rozvoj vědy a techniky nepříznivě působí na život člověka
Emil čili o výchově – pedagogický román, pojednává o vývoji člověka od narození až do dospělosti, člověk se rodí bez dědičného hříchu, nenese v sobě žádné špatnosti, ty jsou způsobeny špatnou výchovou, klade důraz na čistotu citu (ne rozumu), kniha byla ihned po vydání veřejně odsouzena a autor musel utéct do Švýcarska
Nová Heloisa – vrcholné dílo evropského preromantismu, jedná se o román v dopisech, formou intimní korespondence sledujeme příběh učitele a dívky Julie, jimž není dovoleno se vzít (kvůli nešlechtickému původu učitele).Učitel se vydává na cestu kolem světa, aby se po návratu vrátil k Julii na pozvání jejího manžela (který byl o vztahu pravdivě informován).Učitel překonává pokušení z Juliiny blízkosti a žije idylicky na venkově.Julie nakonec tragicky umírá.
– v románu je prezentován názor o zušlechťující síle návratu k přírodě
– samotný název byl inspirován láskou francouzského teologa Pierra Abélarda a Heloisy (poté, co otěhotněla, byla umístěna do kláštera a abbé byl vykastrován)
O společenské smlouvě – filozofický spis, revoluční myšlenky o rovnosti všech lidí bez ohledu na jejich původ
Francois René Chateaubriand
– zástupce preromantismu
Dílo:Atala aneb láska dvou divochů v poušti – mladý Francouz se dostává v Americe mezi divochy, tam potká mladou Atalu, která má jít do kláštera.Zamilují se do sebe, ale ona s ním nemůže být kvůli Bohu a matce, raději volí smrt, křesťanství vítězí.
– romantický hrdina je líčen jako bezohledný člověk, který jde pevně za svým cílem a hrdinka je pasivní obětí, která díky lásce jen trpí
– přeloženo Josefem Jungmannem
Antoine Francois Prévost
– francouzský spisovatel
– byl u jezuitů a poté se stal kazatelem
Dílo: Paměti a dobrodružství urozeného muže – román, obsahuje světoznámou milostnou prózu Manon Lescaut – milostná próza o tragické lásce rytíře des Grieux a lehkomyslné Manon.Kvůli neurozené Manon obětoval rodinné vztahy i čest.
– do češtiny přeložil Vítězslav Nezval
Anglická literatura v období osvícenství
– pěstuje se hlavně dobrodružný román – psán s cílem rozřešit racionální poznání světa, dokázat schopnost člověka prosadit se v krizových situacích
Daniel Defoe
– anglický spisovatel a zároveň tajný agent
Dílo: Robinson Crusoe – v ich formě vypráví osudy trosečníka, který po 28 let obývá pustý ostrov, brzy se rozšířila do celého světa a inspirovala další autory k napsání tzv. robinsonád
Henry Fielding
– anglický dramatik a romanopisec. Soudce
Dílo: Tom Jones, historie nalezence – román o mladíkovi, který byl jako dítě podstrčen do šlechtické rodiny, prvotní zápletka je postavena na jeho tajemném původu
– román se snaží zachytit lidskou přirozenost (Tom sice jedná živelně a nerozvážně, ale je to člověk bez přetvářky)
Jonathan Swift
– je považován za největšího anglického satirika
– žil v Irsku
Dílo: Gulliverovy cesty – čtyřdílný filozofický román, jedná se o imaginární (vymyšlený) cestopis, hlavním hrdinou je kapitán Lemuel Gulliver, jež podniká cestu do Liliputu (ocitá se mezi trpaslíky), do Brobdingnagu (ocitá se mezi obry), do Laputy a dalších končin
– v mnoha podobách byl tento román prezentován jako cestopisný dobrodružný příběh, ale ve skutečnosti se jedná o satirickou alegorii Anglie (kritika mravů a společenského zřízení)
Národní obrození
– Od poloviny 70.let 18. století se čím dál více objevují snahy vydobýt pro češtinu pozice, jaké měla před bitvou na Bílé hoře.Tento proces vzestupu českého jazyka a literatury, ale vlastně celého českého národa, se nazývá národním obrozením.
– situace českých zemí a hlavně češtiny a české literatury v 2.polovině 18. století není ideální – ve všech oblastech života dominuje němčina (zejména na úřadech a ve vyšších společenských vrstvách), čeština se vůbec nepěstuje, nekultivuje, od roku 1620 nevznikla žádná gramatika, vzniká jenom kramářská literatura (jarmareční písně, knížky lidového čtení)
– příčiny – vliv vídeňského centralismu a germanizace, působení katolické církve, nositelé české kultury či vzdělaní měšťané po Bílé hoře nebo v období baroka emigrovali nebo přestoupili do katolických pozic
Historické souvislosti
– v 18. století – České země jsou feudálním státem pod nadvládou Habsburků
– v 18. století probíhají v Evropě velké revoluce (např. Francie) – Habsburská monarchie zůstává beze změn – panovník si uvědomuje, že monarchie by se mohla stát nejslabším evropským státem (Francie a Anglie – rychlý hospodářský rozvoj, vznik manufaktur) – Habsburská monarchie je stále pod vlivem feudalismu – rolník je připoután k půdě
– na habsburském trůnu – Marie Terezie a poté její syn Josef II. (ovlivněni osvícenstvím) – jejich reformy pozvolna odstraňovaly nejtíživější feudální přežitky:
1773 – zrušení jezuitského řádu (uvolnění školství)
1781 – toleranční patent (povolena i jiná náboženství než katolické)
1781 – zrušení nevolnictví (lidé už nejsou připoutáni k půdě, smějí se stěhovat do měst, tím přinášejí do poněmčených měst češtinu)
školská reforma – zavedena povinná školní docházka, školství bylo odňato církvi, i děti nevolníků se mohly vzdělávat
– NO většinou označujeme v dějinách jako období od poslední čtvrtiny 18. století (1773 – zrušení jezuitského řádu) do poloviny 19. století (1859 – pád Bachova absolutismu)
– nejrozšířenějším dělením tohoto období je dělení na dvě fáze:
1.) fáze obranná
2.) fáze útočná
1.fáze NO = obranná
(1780 – počátek 19.století)
– pokud se měl český jazyk vzchopit, bylo třeba položit jisté základy – slovníky, historické knihy, základy divadla, rozvoj české vědy, lingvistika, překlady…
– tato fáze je spjata s osvícenstvím a klasicismem
Zrod české vědy v NO
– v první řadě bylo třeba vytvářet slovníky, psát české gramatiky a pokládat základy dalším vědním oborům (teprve poté, co se český jazyk znovu postavil na nohy bylo možné vyvíjet nějakou činnost literární)
– první fáze tedy byla spjata s racionalismem a měla charakter jazykový, vědecký a obranný
– 1774 – Soukromá společnost nauk – od roku 1790 přejmenováno na Královskou českou společnost nauk
Gelasius Dobner
– kněz a osvícenský historik
– je považován za zakladatele českého moderního kritického dějepisu (snažil se o to, aby vše bylo vědecky podloženo – jen to, co je pravdivé je možno podrobit kritice)
– vydal Hájkovu Kroniku českou v latině – znemožnil ji, dokázal její historickou nespolehlivost
František Martin Pelcl
– pokračovatel Dobnera
– 1. učitel češtiny na Karlově univerzitě
– sepsal Novou kroniku českou (měla nahradit Hájkovu kroniku)
– ke konci života psal česky a věřil, že z češtiny se jednou stane plnohodnotný literární jazyk
– v tomto období navíc dochází k vydávání tzv. „obran“ – studie, které se zabývají problematikou českého jazyka, jeho vývojem a významem v dějinách, současně připomínají obyvatelům českých zemí, že je třeba věnovat jazyku náležitou pozornost
– byla vydána Balbínova Obrana jazyka slovanského, zvláště pak českého
– další obrany vydali např. Karel Ignác Thám a F.M. Pelcl
Josef Dobrovský
– největší osobnost 1.fáze NO, dělal vše pro to, aby český jazyk zachránil pro lidové vrstvy
– narodil se v Maďarsku, v ‚Ďarmotech u Rátu
– v rodině se mluvilo německy, za studií se začal věnovat češtině, vystudoval theologii (přezdíván Modrý abbé)
– celý život se věnoval vychovatelství (v bohatých osvícenských šlechtických rodinách) – měl čas na vědeckou práci a studium, zabýval se jazykovědou a historií
Dílo: zakladatel moderní slavistiky (věda o slovanských jazycích) – sepsal a jako první začal vědecky zkoumat staroslověnštinu a slovanské jazyky = nářečí, překládal a srovnával je
– sepsal 1.gramatiku: Základy jazyka staroslověnského – 1. učebnice staroslověnštiny, psána latinsky
Zevrubná mluvnice česká
Dějiny českého jazyka a literatury – ukázal literaturu jako součást historického vývoje, vyzdvihoval období husitství (viděl v tomto období velké sepjetí českého národa a tedy i jazyka)
Německo – český slovník (2 díly) – každé slovo ve slovníku musí být doloženo = excerpováno (papír s doloženým kontextem a významem)
– Dobrovský psal latinsky a německy, přestože to byl velký vlastenec
– celý svůj život zasvětil studiu českého jazyka, ale sám nevěřil, v jeho vzkříšení – byl to skeptik
Lidovýchovná a vzdělávací tvorba
– český národ potřebuje jednoduché texty, které by četl – musejí být jednoduché a gramaticky správné
Václav Matěj Kramerius
– roku 1791 v Praze zakládá Českou expedici (nakladatelství, knihkupectví)
– vydával zejména díla starší české literatury
– překlady (Trojanská kronika, Ezopovy bajky)
– příručky pro hospodáře, zemědělce atd…
– zároveň knihy půjčuje – lidem z venkova
– vydával i noviny :
1.)Schonfeldské Pražské noviny (obnovené vydávání Pražských poštovských novin – licenci zakoupil rytíř ze Schonfeldu)
2.)Pražské poštovské noviny
3.)Krameriusovy c.k.vlastenecké noviny (císařské a královské = c.k.)
Počátky novočeské poezie
– vznikají básnické školy (Thámovci, Puchmajerovci), které se snaží vzkřísit češtinu a českou literaturu
– 1785 – Václav Thám (viz divadlo) vydal dvoudílný almanach Básně v řeči vázané (obsahuje básně starších autorů, překlady a původní tvorbu jeho současníků)
– 1. básnická škola– snaha o povznesení úrovně českého básnictví
– jediná podmínka, aby autor mohl publikovat – použití
sylabotónického verše (pravidelně rozložené přízvuky a stejný
počet slabik
Antonín Jaroslav Puchmajer
– zakladatel novočeské poezie
– 5 almanachů (Sebrání básní a zpěvů1 a 2, Nové básně)
Dílo: – zkoušel různé formy, žánry i témata
Óda na Jana Žižku, Óda na jazyk český
Šebestián Hněvkovský
– básník
Dílo: Vnislav a Běla – tragická láska, důraz na city . preromantické prvky
Karel Václav Rais
Dílo: Zapadlí vlastenci – odehrává se to v době NO, v Podkrkonoší
– milostný příběh učitelského pomocníka (žije v rodině učitele)
spřátelí se s farářem, prožívá citový vztah k Albíně – tito
tři zapadlí vlastenci se dostávají do Prahy
– vyjádření úcty k velkým lidem NO, již romantické prvky (tajemný otec mládence)
Rozvoj divadla
– nejdůležitější kulturní počin (lidé nemusejí být gramotní, aby mohli chodit do divadla a poslouchat český jazyk)
– děj se spojen s hudbou a kulisami – člověk si to lépe zapamatuje
– 1.stálé divadlo – 1738 – divadlo v Kotcích (bylo německé)
– 1.česká hra – 1771 – Kníže Honzyk
– 1783 – založeno Nosticovo (později Stavovské) divadlo – bylo německé, scéna v klasicistním stylu, hrály se tu především německé hry, v neděli odpoledne – hry české
– 1789 – Bouda – dřevěné divadlo, existovalo 3 roky, řídil jej Václav Thám, hrály se tu hry přeložené (Shakespeare), původní vlastenecké, když bylo strženo, přesunula se scéna do domu U Hybernů
Prokop Šedivý
Dílo: – inspiroval se vídeňskými lokálními fraškami – psal pražské lokální frašky
– napsal přes 300 her – Masné krámy, Pražští sládci
Václav Thám
– důležitá postava počátků českého divadla a české poezie
Dílo: Břetislav a Jitka, Vlasta a Šárka, Kutnohorští havíři
Karel Ignác Thám
– bratr Václava, ideový vůdce divadelníků Boudy
Dílo: – specializoval se spíše na překlady – Loupežníci (Schiller), Mackbeth (Shakespeare)
Václav Kliment Klicpera
– gymnaziální profesor
– jeden z nejnadanějších dramatiků své doby
Dílo: Blaník (historická hra), Veselohra na mostě, Hadrián z Římsů (veselohry), Točník (historická povídka)
2.fáze NO = útočná
(20.léta 19.století – 2.polovina 19.století)
– tato fáze je spjata s preromantismem
– čeština již byla obrozena – měla se stát plnohodnotným literárním jazykem
– v umění – Biedermeier (okázalá nápodoba klasicismu)
– hudba – Antonín Rejcha – přátelil se s Beethovenem, byl to žák Haydna
– toto období je spjato s osobností Josefa Jungmannna
Josef Jungmann
– narodil se v Hudlicích u Berouna
– učil na gymnáziu v Litoměřicích a později i v Praze (Novoměstské gymnázium) – byl to učitel Karla Hynka Máchy (poznal jeho talent díky básni o Sv.Ivanu)
– byl to jazykovědec, překladatel, spisovatel, literární historik a organizátor společenského života (soustředil kolem sebe vědce, kteří pracovali mnohem agresivněji než generace předešlá – žádali zavedení češtiny do škol, chtěli navázat kulturní styky s ostatními slovanskými státy, chtěli, aby se češtinou psala literární díla)
Dílo:- byl ovlivněn preromantismem, na rozdíl od Dobrovského to není skeptik ale optimista
– jeho největší význam je v jeho lexikologické práci (jeho slovníky jsou dodnes nejlepším pramenem pro poznání obrozenecké češtiny, rozvinul zásobu českého jazyka – nově vytvořil slova nebo je přejal z jiných jazyků)
básník – je autorem 1.české romance
překladatel – překládal z němčiny, angličtiny, francouzštiny, ruštiny (Goethe, Milton, Chateaubriand, Slovo o pluku Igorově) – dokázal, že dílo NO bylo dokončeno, když jsou vrcholná díla světových autorů přeložena do češtiny – čeština je rovnocenným jazykem
jazykovědec – Slovesnost – 1. učebnice jazyka a literatury, byla určena pro gymnázia, kolem roku 1880 – žáci si mohou volit češtinu jako jazyk vedlejší
Rozmlouvání o jazyku českém – programová stať, žádá zavedení češtiny do
běžného styku
Historie literatury české – česky psané literární dějiny, ukázal rozsah
českého písemnictví
Slovník česko – německý – pětisvazkové dílo, shromáždilo veškerou
slovní zásobu, kromě toho autor češtinu obohatil o nově vytvořená
nebo přejatá slova, dokázal, že je čeština rovnocenný jazyk
