Česká poezie po r. 1945
Bohumil Hrabal – Slavnosti sněženek – pokr.
CHARAKTERISTIKA POSTAV
Hlavními hrdiny se stávávají obyčejní lidé, protože jsou životodární pro Hrabalovu tvorbu. Zároveň to jsou ale lidé originální, kteří v sobě uchovali zbytky očistných rituálů, kteří jsou naplněni radostným viděním života a naplňují jej citem a nadšením. Jsou to „směšnohrdinové“, citově odevzdaní s pokorným přístupem ke světu. Hrabalovy figury nejsou psychologicky ani sociálně charakterizovány. Autor je označuje obecně jako příslušníky „čtvrté vrstvy“.Hrdinové všech povídek vynikají svou lidovostí a hlavně uměním sáhodlouze vyprávět o obyčejných věcech.
FORMÁLNÍ STRÁNKA
Slavnosti sněženek, stejně jako většina Hrabalových děl, nejsou poutavé pro svůj děj, který je ve většině případů nevýrazný. Hrabal poutá svým jazykem. Svým vtipným jazykem, který je založen na hovorové češtině, obecné češtině, vulgarismech. Na jazyku lidí z periferie, z ulice, z hospody („…ale ten salám tou krásou mě tak láká, že si říkám, školíš ho pro kamarády, školíš ho pro kamarády, ale najednou vstanu a řeknu, hovno!, a jdu na záchod, uříznu půlku, a tak ten salám žeru, až ho sežeru v posteli, a manželka mi jen ze spaní jen řekne, Neumasti peřiny…“ …..“…tak jsem si hluboce oddychnul a manželka se zdvihla a řekla mi, Karle, nemuč se a sežer ten salám…“).
Na nekonečných souvětích, zdůrazněných adresovaným monologem, kombinovaným s monologem ostatních („….To už mám, pane, za sebou, já jsem taky jatej touhou, co je za obzorem lidskejch cest, ale jen na útraty těchhle nohou, já jsem taky jatej touhou bojovat, ale už jen sám proti sobě, jasem taky jatej touhou žít, ale skoro na útraty sebe sama a beru si jen, co mi kdo dá, a nechci víc než se najíst nebo šaty po mrtvým za to zreju lidem zahrádky a pokosím loučku, já jsem teďka taky jatej touhou vraždit, ale zabít všechno to, co je ve mně ještě špatný, ale nejvíc jsem jatej touhou umenšit zlo, kterého je na světě víc než dost, a proto neškodím nikomu, a když, tak jen sám sobě, jděte mi do Mekky s Alexandrem Velikým, takhle byl malej, když umíral na zápal plic, ani mu nepomohl Homér, kterýho mu daroval jeho učitel Aristoteles… to víte, vo mně říkají lidi, že jsem blázen, ale já to mám lidsky v hlavě v pořádku… tak spánembohem, já jdu jatej touhou navštívit paní Jaruškovou a naštípat jí dříví…“)