Česká próza mezi válkami II.

Švejk se stal novým typem literárního hrdiny. Hašek vytvořil geniální satiru na rakouský militarismus. Poukazuje na nesmyslnost válečné mašinérie a ponižování člověka. Vysmívá se válce a pohrdá jí. Postava Švejka je velmi komplikovaná. Někomu může připadat jako prostomyslný dobrák, někomu jako moudrý blázen. Ve skutečnosti se brání válce svoji vychytralostí a vzděláním. Je absolutně loajální a všechny rozkazy svých nadřízených dovádí do absurdna. Švejkovi nadřízení jsou oddaní vojáci rakouské armády. Jsou ztělesněním byrokratického rakouského státního aparátu, zla a lidské omezenosti. Švejk využívá své předstírané duševní choroby (byl „subarbitrován pro blbost“) k útokům na tento prohnilý kolos.
Jaroslava Haška lze částečně zařadit mezi autory, kteří se nechali ovlivnit expresionismem, nazývané „nonkonformisté“. Patří mezi ně např. Ladislav Klíma, Jan Weis a další. Nonkonformní jsou proto, protože jsou soudobou společností odmítáni. Jejich tvorba se snaží vymykat od ostatních autorů a to hlavně různým zpracováním svých děl nebo tématikou. Nonkonformní proud čerpá z expresionismu obrazy nesmyslnosti světa a války, nicotu člověka, ztrátu životních hodnot.
Počátkem 30. let se u nás projevuje skupina autorů tzv. ruralistů, kteří úspěšně navazují na tradici venkovského románu. V knihách Františka Krepiny, Josefa Knapa a dalších nalezneme obrazy venkova, přírody a vliv křesťanství. Zároveň varují před rozšiřující se technickou společností.
Další vývoj v Československu předurčili autoři patřící do proudu socialistického realismu (tzv. proletářská literatura). Ti se zabývají životem dělníků v průmyslových centrech. Tématem je bída dělníků a život nejnižších vrstev společnosti, obraz politické situace 20. let a začátky dělnického revolučního hnutí.