9. Drama jako literární žánr, jeho vývoj v kontextu světové literatury od Antiky přes Středověk do 19. a 20. stol., moderní formy – film, televize…

Vývoj světového divadla

Antika (6. – 2.stol př.n.l.)

– antickou literaturu dělíme na:
a) řeckou
b) římskou

– literární souvislosti:
– polyteismus (mnohobožství)
– mytologie (bájesloví, soubor mýtů)
– rozkvět filozofie
– kalokagathie (soulad sil tělesných a duševních)
– umění

Období klasické (5. – 4.stol.př.n.l.)

Řecko

– rozkvět dramatu
– po roce 534. př.n.l. Athény začaly oficiálně vyhlašovat soutěže o nejlepší tragédii v rámci tzv. Městských Dionýsií (v klasickém období řeckých dějin se na Dionýsovu počest pořádaly každým rokem 4 slavnosti a na jedné z nich na tzv.Městských Dionýsií bylo poprvé uvedeno drama)
– drama – vyvinulo se z dithyrambu = řecká kultovní rituální píseň zpívaná sborem (chórem), a to k poctě bohů, zejména Dionýsa, původně obsahoval drobný improvizovaný příběh a ten se stal zárodkem pozdějšího dramatického díla
– vzniká především tragédie – v doslovném překladu „kozlí zpěv“
– divadelní představení se hrála jen ve dne
– počet herců byl limitován, proto měl každý herec více rolí, ženské role hráli muži
– primitivní jevištní technika, proto se divák o řadě událostí dozvídal ze zpráv poslů
– herci měli boty s vysokými podpatky – byli více vidět

THESPIS
– kočoval s károu, s níž táhl od místa k místu a již zároveň používal jako jeviště
– přidal ke zpívajícímu sborovému vyprávění prolog a verše a vydělil od chóru jednoho herce, který je přednášel → 1. herec, jeho rozhovor s vůdcem sboru se stal základem dramatického dialogu
– stal se vítězem první soutěže dramatického projevu

AISCHYLOS
– básník, dramatik, dochovalo se jen 7 her, z toho poslední tři jsou součástí trilogie Oresteia
– v jeho hrách jsou lidé odpovědní za své skutky, ale překročení jistých norem je trestáno bohy
– zavedl 2. herce
– aby zvedl oblibu her, začal užívat výpravné dekorace a nádherné obleky
Oresteia:
I. část – Agamemnón
II..část – Oběť na hrobě
III.část – Usmíření Lítice
– hrou je vzdán hold athénské spravedlnosti a demokracii, protože každý by měl být souzen individuálně, ne na základě starých mravních zákonů
Upoutaný Prométheus, Peršané, Sedm proti Thébám

SOFOKLÉS
– básník, dramatik, filozof, dochovalo se 7 her
– nejvíce pozornosti věnuje morální volbě
– zavedl 3. herce, zasloužil se o větší dramatičnost, napětí a zápletku
– zápas člověka s bohy, i když prohraný, není marný
– zavedl princip „deus ex machina“ (bůh ze stroje) – spouštění sochy boha na scénu ve chvíli, kdy bylo třeba předejít katastrofě, bůh byl ten, kdo zasahoval do řešení konfliktu
Antigona – řeší se generační konflikty
Král Oipidus

EURIPIDÉS
– básník, dramatik, filozof, zachovalo se 18 tragédií a 1 satyrské drama
– postavil se proti tradičním morálním a náboženským představám, které dominovaly v athénské demokracii
– užívá principu „deus ex machina“
– do tragédií vnáší psychologickou analýzu, vášeň, emoce, pochybnost a pateismus, je odkrýván duševní svět hrdinů, hlavně žen
– vášeň, zloba, emoce nakonec hrdinu zcela pohltí
– v hrách objevují se i normální smrtelníci
Médea – vychází z pověsti, vždy se na ni pohlíželo jako na krutou a barbarskou zrádkyni vlasti a jako na nemilosrdnou vražedkyni, ale Euripidés z ní udělal trpící ženu zrazenou ve velké lásce

ARISTOFANES
– reprezentuje řeckou komedii, zachovalo se 11 her
– dílo je úzce spjato s dobovým politickým, kulturním a náboženským děním
– vynikající pozorovatel, uměl nekompromisně kritizovat nešvary a intriky
Žáby, Vosy

– do vývoje dramatu významně přispěl Aristoteles → zásada 3 jednot:
– jednota místa – děj se má odehrávat jen na jednom místě
– jednota času – v jedné době
– jednota děje – jen jedna časová linie

– od Aristotela vychází pojetí kompoziční výstavby:
– expozice = (výklad), seznámení s postavami, se zárodkem konfliktu
– kolize = (srážka), rozvíjení dramatické zápletky
– krize = (rozhodnutí), vyvrcholení dramatického konfliktu
– peripetie = (náhlý obrat), neočekávaná změna ve vývoji děje
– katastrofa = (obrat), konečný obrat

Řím ( 3.stol.př.n.l. – 1.stol.n.l.)
– převzali tragédii i komedii od Řeků
– hry nejsou omezené jen na slavnosti a soutěže, ale hrálo se i na svatbách, pohřbech,…
– oblíbené jsou komedie

Titus Maccius PLAUTUS
– dramatik, autor komedií, hry přebíral z Řecka a přepracovával je pro římské diváky
– do her vnesl zpěvné árie (→ dnešní operety), hry byly svěží, vtipné, hodně komických situací a dialogů
– postavy z běžného života – zamilovaný mladík, zhýralec, lehké ženy, lakomec, otroci
Lišák Pseudolus, Vychloubačný voják, Komedie o hrnci – stala se předlohou Molièrova
Lakomce

Publius TERENTIUS Afer
– do Říma přijel jako otrok z Kartága
– napsal 6 komedií, psány elegantnějším jazykem
– hry vycházejí z pozic vyšší vrstvy římské společnosti
Tchyně, Kleštěnec

Lucius Annaeus SENECA
– filozof, politik, dramatik, představitel římské tragédie
– inspirován řeckou tvorbou, zpracovával látky z řecké mytologie
– pověřen Agrippou, druhou manželkou Claudia, aby vychovával jejich syna Nerona
Zuřící Herkule

Středověk ( 10. – 15.stol.)

– usiluje o to, aby antická kulturní tradice byla zapomenuta
– drama jako by začínalo úplaně od začátku
– 10.stol – objevuje se náboženské drama – vychází z dramatizace církevních témat a církevních obřadů ( např. hry pašijové, zázračné apod.)
– postupně se začíná vydělovat drama světské

Humanismus a renesance ( 16. – 17.stol.)

– jedno z nejplodnějších období evropského dramatu
– drama získalo vůdčí postavení v mnohých národních literaturách ( Anglie, Španělsko,…)

Anglie
– velký rozkvět dramatu
– Alžbětinské drama – vrcholné období anglického divadla v období od poslední čtvrtiny 16.stol. po začátek 17.stol.

William SHAKESPEARE
– jeden z nejvýznamnějších dramatiků všech dob, označován za génia divadelní představivosti a jevištního smyslu
– představil snad všechny lidské typy a vlastnosti → literární typ = postava člověka, který má určité vlastnosti ( i u Moliéra), proto je jeho dílo aktuální i dnes
– autor 37 her
– I.období: především veselohry, historické hry s náměty z anglických dějin a starověkých dějin
komedie: Zkrocení zlé ženy, Sen noci svatojánské, Kupec benátský, Mnoho povyku pro nic, Veselé paničky windsdorské, Jak se vám líbí, Večer tříkrálový
historické hry: Jindřich IV., Jindřich V., Jindřich VI., Richard II., Richard III., Titus Andronicus, Julius Caesar
romantická tragédie: Romeo a Julie

– II.období: po roce 1600 dochází k obratu, do her proniká životní zklamání a pesimismus
tragédie: Hamlet, kralevic dánský, Othello, mouřenín benátský, Makbeth, Král Lear, Antoniu a Kleopatra
– podrobně viz 3.MO

Christopher MARLOWE
– vynikající dramatik
Doktor Faustus – první pokus o uvedení postavy Fausta na scénu
Žid y Malty

Španělsko

Lope de VEGA
– divadelní teoretik a nejvýznamnější dramatik „zlatého věku“ španělské literatury, napsal asi 1800 her
– zavrhl klasické rozlišení na komedie a tragédie a vytvořil tak specifický dramatický útvar tzv. španělskou komedii
– psal také komedie pláště a dýky = žánr španělského dramatu 17.stol, charakteristické dynamickým dějem, řeší se v nich zejména citové a morální konflikty
Fuente Ovejuna ( Ovčí pramen), Zahradníkův pes, Učitel tance, Vzbouření v blázinci

Tirso de MOLINA
– pokračovatel Lope de Vegy
– na scénu uvedl postavu Dona Juana ve hře Sevillský svůdce a kamenný most

Itálie

Niccolo MACHIAVELLI
Mandragora – komedie, nejvýznamnější dílo renesanční italské dramatiky, ostrá společenská satira, preferuje víru ve zcela nový život, jeho krásu a přirozenost

– commedia dell´arte = improvizované divadlo, herci neměli pevně daný scénář, ale jen základní dějovou kostru, podle reakcí publika rozvíjeli tu či onu pasáž
– postavy byly stálé ( např. bohatý obchodník Pantalon, sluha Scappin)
– typické byly masky, pestré kostými, artistické výkony a pantomimické výstupy

Baroko ( 17.stol.)

– drama je reprezentováno především národním španělským dramatem

Pedro CALDERÓN de la Barca
– napsal přes 200 her, byly převážně nábožensko-filozofického charakteru ( i komedie)
– psal také tzv. tragédiecti
Život je sen, Zalamejský rychtář, Lékař své cti, Nejnestvůrnější žárlivost

Klasicismus (17.stol)

– zrodil se ve Francii, proto nejvýznamnější dramatiky nacházíme právě tam

Francie

– musela být respektována Aristotelova zásada tří jednot
– literatura rozdělena na vysokou (tragédie) a nízkou (komedie)
– tragédie byly veršované, převládaly dlouhé monology, typickým veršem byl alexandrín

MOLIERE
– vlastním jménem Jean Baptiste Poquelin
– představitel nízké literatury, autor slavných komedií
– působil u různých kočovných společností, později byl přijat do královských služeb a stal se ředitelem královského divadla v Paříži
– vychází z tradice lidového divadla i z odkazu antických komedií
– jeho hry jsou stále aktuální – předváděl lidské charaktery, spíše negativní lidské vlastnosti ( hloupost, lakomství, přetvářka)
– kritizované postavy se v jeho hrách poznali – vysloužil si negativní reakci dvorských kruhů, církev ho proklela
Tartuffe neboli Podvodník, Lakomec, Don Juan, Misantrop, Zdravý nemocný, Skapinova šibalství

Pierre CORNEILLE
– představitel vysoké literatury
– psal tragédie, v nichž je řešen konflikt osobního citu a cti, láska musí ustoupit
Cid – nejslavnější tragédie, námět ze španělského rytířského tematického okruhu
Lhář, Horatius

Jean RACINE
– tvůrce psychologické tragédie, v níž se střetává cit s egoistickou vášní
– jeho díla jsou považována za vrchol klasicistní tragédie
Faidra – ve své době toto dílo u diváků propadlo a u církve vyvolalo pohoršení
Britanicus, Brerenika, Ifigenie v Aulidě

Itálie

Carlo GOLDONI
– autor přibližně 200 komedií,
– jeho přínosem bylo, že se herec musel vzdát improvizační schopnosti, časem byly rozepsány všechny role a byly odstraněny masky
Poprask na laguně, Mirandolina, Hrubiáni

Preromantismus (18. – 19.stol.)

– reprezentován především německými dramatiky

Johann Wolfgang GOETHE
– básník, dramatik, vědec, autor významných tragédií
Faust – dvoudílná veršovaná tragédie, inspirovaná starou pověstí o učeném doktoru Faustovi, který v touze po úplném poznání prodal svoji duši ďáblu
– hluboce filozofické dílo
Ifigenie na Tauridě – tragédie s námětem z antických mýtů
Torquato Tasso

Friedrich SCHILLER
– básník, dramatik, filozof
– svým dílem vyjadřuje touhu po svobodném a čistém životě
Loupežníci – jedno ze základních děl hnutí Sturm und Drang
Úklady a láska, Valdštejn

Friedrich KLINGER – jeho drama Sturm und Drang propůjčilo jméno celému německému preromantickému hnutí

Romantismus (19.stol.)

– drama se rozvíjí především v literatuře anglické, francouzské a ruské

Anglie
Percy Bysshe SHELLEY
Odpoutaný Prométheus – lyrické drama, téma: osvobození lidské myšlenky

Lord BYRON
– napsal filozofická veršovaná dramata Manfréd a Kain

Francie

Victor HUGO
Ruy Blas – nejlepší Hugovo drama
Cromwell – drama, jehož úvod se stal manifestem romantismu ve Francii (pravidla, jež by se měla dodržovat v romantické tvorbě)

Rusko
Alexandr Sergejeviš PUŠKIN
– autor romantického historického dramatu Boris Godunov

Realismus a naturalismus ( 19. – 20.stol.)

Rusko
– počátky realistických tendencí v dramatu

Nikolaj Vasiljevič GOGOL
– prozaik, dramatik, publicista
Revizor – komedie o zkažené morálce, o úplatkářství, lidské hlouposti a nešvarech prohnilé ruské byrokracie

Anton Pavlovič ČECHOV
– ve svých dramatech zdůrazňuje především atmosféru, vnější dramatický konflikt je nahrazen vnitřními střety lidské psychiky
Tři sestry – o tragikomickém sváru mezi životní realitou a sny, hl.postavy: Olga, Máša, Irina
Višňový sad – tragicky laděná komedie, motiv višňového sadu, jež má být vykácen, se stává symbolem zániku šlechtických hnízd
Racek, Strýček Váňa – jsou v nich řešeny otázky smyslu lidského života a hodnot člověka na přelomu století
– komedie: Lesní muž, Medvěd, Nabídka k sňatku

Severské země

Henrik IBSEN
– norský dramatik, ovlivnil celosvětové drama
– hry jsou společensko morálních problémech
– pozdější dramata obohacuje o symbolické prvky, soustřeďuje se více na individum
Nora ( také Domov loutek), Opory společnosti, Divoká kachna

Anglie

George Bernard SHAW
– ve svých satirických dramatech prezentuje palčivé dobové problémy
Živnost paní Warrenové, Pygmalion
Svatá Jana – o osudech Johanky z Arku
– nejslavnější a nejhranější komedie – muzikál My Fair Lady – profesor fonetiky, zapřísáhlý starý mládenec Higgis, uzavře se svým přítelem plukovníkem sázku, že z pouliční květinářky Lízy Doolittlové učiní dámu tak, že ji naučí dokonale a spisovně mluvit. Zanedbávané děvče se mění ve vnímavou, citlivou a bystře uvažující půvabnou dívku, plukovník ani Higgis o ni po plese nemají zájem, pomoc najde u Higgisovi matky. Do Lízy se zamiluje jistý Fredy, kterému později dává přednost před Higginsem i plukovníkem, kteří ji potom postrádají

Moderní drama 20. stol.

– na přelomu století se moderní umělecké směry uplatňují i v dramatické tvorbě
– nacházíme rysy symbolické, impresionistické, dekadentní, expresionistické, lyrismus a hluboké psychologické prokreslení postav, poději i rysy socialistického realismu

Rusko
– evropské divadlo výrazně ovlivnilo i Moskevské umělecké divadlo (MCHAT), které využívá nové scénické prostředky – světla, hudbu, rytmy

– v některých dílech Antona Pavloviče Čecha se setkáváme s lyrismem a psychologickou hloubkou postav ( Racek, Strýček Váňa, Višňový sad )

Maxim GORKIJ
– svými hrami představuje socialistický realismus
Letní hosté, Nepřátelé, Na dně

Anglie

Oscar WILDE
-¨v jeho dramatu dekadentní a naturalistické prvky
Vějíř Lady Windermerové, Jak je důležité míti Filipa

– další významní dramatici současnosti: Laurence OLIVIER, Peter BROOK, T.S.ELIOT, Sean O´CASEY

Německo

Bertol Brecht
– představitel tzv. epického divadla ( inspirace skutečnými událostmi)
– hry jsou spjaty se sociálním a socialistickým východiskem a bojem proti fašismu
Matka Kuráž a její děti, Žebrácká opera, Strach a bída třetí říše

Gerhardt HAUPTMAN
– v dílech se objevují naturalistické a později symbolické rysy

Belgie

Maurice MAETERLINCK
– symbolistické a impresionistické prvky
Mona Vanna, Modrý pták

Itálie

Luigi PIRANDELLA
– novátor dramatické tvorby
– subjektivistická a relativistická dramata
– tam, kde jsou hranice poznatelnosti, je pravdivé to co vidíme
Šest postav hledá autora – hra na hranici absurdního divadla, na jevišti zkouší režisér představení, přijde 6 postav = rodina a hledají autora pro svůj životní příběh, jeden přes druhého vyprávějí své příběhy, režisér se snaží zahrát tuto hru, ale nejde to, každý má jinou verzi,….divák přestává vnímat, jestli to, co se odehrává na jevišti je hra nebo realita, 2 lidé zemřou a my nevíme, jestli se to opravdu stalo,… absurdita vyplývá na povrch
– této metodě říkáme „divadlo ne divadle“
Jakou mě chceš

– po 2.světové válce se v Itálii rozvíjí NEOREALISMUS – snaží se dokázat, že realismus se dá překonat
– reakce na totalitní režim
– zrodil se z filmu, typická práce s neherci
– vnáší obyčejného člověka, který je smýkán dějinami, vnáší prostředí bídy, prostitutek, všední problémy, řeší otázku, jak přežít do druhého dne
– představitelé: Guseppe de SANTIS, Cesare ZAVATTINI, Vittorio de SICA, Federico FELLINI, Eduardo de FILLIPO

Španělsko

Federico Garcia LORCA
– do španělského dramatu přináší surrealismus, folklor
– inspiruje se španělským barokem, v jeho tvorbě převládají tragédie
Dům doni Bernardi – hl. hrdinka dona Bernarda je despotická žena, žije podle starých morálních zásad a vnucuje je svým dcerám a udělá vše jen proto, aby zachovala čest rodu, obětuje štěstí vlastních dcer

Francie
– objevuje se absurdní drama – které reaguje na situaci ve Francii, jde proti všem zásadám klasického dramatu – rozbíjí jednoty místa, času a děje, děj je nulový
– hry jsou jazykové experimenty, věty nedávají v kontextu smysl, postavy často vydávají jen zvuky
– hlásí se k odkazům Pirandela a Brechta
– představitelé: E.Ionesco, S.Beckett

Eugene IONESCO
– největší význam má drama Plešatá zpěvačka – setkání dvou manželských párů, každý si mele svou a místo dialogů se vedou jen nesmyslné monology
Hodina, Nosorožec, Kuba aneb podrobení, Kuba na vejcích

Samuel BECKETT
– pochází z Irska, ale tvoří ve Francii
Čekání na Godota – nevíme kdo nebo co je Godot, tuláci čekají na Godota a jediným významem jejich promluv je, jak zabít čas
– autor používá hodně vulgarismů

Jean COCTEAU
– dadaista, futurista, surrealista
– významná postava 20. stol. – režisér, scénárista, kritik
Vůl na střeše, Kráska a zvíře, Věčný návrat – námět podle Tristana a Izoldy

– ve Francii je divadelní tvorba velice poznamenaná 2.sv. válkou
– z tragického pocitu této události se rodí a vyvíjí EXISTENCIALISMUS
– představitelé: Jean-Paul SARTRE – Mouchy
Simone de BEAUVOIR
Albert CAMUS

USA
– nejvýznamnějším centrem divadelního života je New York
– američtí dramatici: Elian KAZAN, William SAROYAN,E.O´NEIL,…

Vývoj českého divadla

Od počátků do konce 14. stol.

– počátky českého dramatu spadají do 12.stol
– první pokusy jsou náboženského původu: náboženské výjevy ( zejména s námětem Kristovy smrti a vzkříšení) se dramatizovaly a předváděly se v kostele
– později se začaly obohacoval o světské scény – ty časem nabývaly stále větších rozměrů – až byly nakonec vykázány z kostelů na prostranství před kostely a později i do krčem

– 1. staročeská divadelní hra – Mastičkář – fraška ze 14.stol, vychází ze scény, kdy 3 zbožné Marie jdou pomazat Kristovo tělo a cestou nakupují masti, mastičkář vzkřísí mrtvého tím, že mu na zadek nalije horké kvasnice
– výsměch tehdejším šmelinářům, ostré vtipy na Židy

15. – 18. století

– drama se vyvíjí spíše jako žánr pololidové literatury
– 17. stol. – objevuje se divadlo loutkové, nejvýznamnější český loutkař – Matěj KOPECKÝ

Jan Ámos KOMENSKÝ
– hry, které sloužily didaktickým účelům
Schola ludus = Škola hrou, Škola na jevišti

– 18.stol. – vzniká lidová hra se zpěvy, která navazuje na náboženské hry ( velikonoční, vánoční,…) a zároveň vytváří i nový druh – hru dobrodružnou

Období ČNO

– divadlo sehrálo významnou roli – lidé nemusejí být gramotní, aby mohli chodit do divadla a poslouchat český jazyk
– děj je spojen s hudbou a kulisami – člověk si to lépe pamatuje
– 1. stálé divadlo – 1738 – divadlo v Kotcích ( bylo německé)
– 1. česká hra – 1771 – Kníže Honzyk
– 1783 – založeno Nosticovo (později Stavovské) divadlo – bylo německé, ale v neděli odpoledne se tu hrály české hry
– 1789 – Bouda – 1. české divadlo, bylo dřevěné a existovalo jen 3 roky, pak shořelo, řídili ho bratři Thámové, hráli se tu přeložené hry od Shakespeara, původní vlastenecké hry, po shoření se scéna přesunula do domu U Hybernů

Václav THÁM
– důležitá postava počátků českého divadla
Břetislav a Jitka, Vlasta a Šárka, Kutnohorští havíři

Karel Ignác THÁM
– ideový vůdce divadelníků Boudy
– specializoval se spíše na překlady – Loupežníci (Schiller), Mackbeth (Shakespeare)

Prokop ŠEDIVÝ
-inspiroval se vídeňskými lokálními fraškami – psal pražské lokální frašky
– napsal přes 300 her – Masné krámy, Pražští sládci

Václav Kliment KLICPERA
– jeden z nejnadanějších dramatiků své doby
– historická hra – Blaník
– veselohry – Veselohra na mostě, Hadrián z římsů
– další významné hry: Divotvorný klobouk, Rohovín Čtverrohý, Každý něco pro vlast, Jan za chrta dán, Božena

1. polovina 19. století

– rozkvět českého divadla nastává ve 20. letech 19.stol, souvisí s organizací českých představení ve Stavovském divadle, vedeném Janem Nepomukem ŠTĚPÁNKEM
– hrají se především hry historické, rytířské a žánrové veselohry ze současnosti

Jan Nepomuk ŠTĚPÁNEK
– hry: Čech a Němec, Obležení Prahy od Švédů, Břetislav I.

Josef Kajetán TYL
– představitel uhlazeného měšťáckého romantismu
– klade důraz na morální hodnoty, které vedou k nadosobním cílům (ovlivněn NO)
– je zakladatelem moderního divadla – nebyl nijak výjimečným talentem, ale požadoval, aby české divadlo mělo ve společnosti důstojné místo a často musel slevit ze svých požadavků a přizpůsobit se vkusu často primitivnímu obecenstvu
– funkce jeho her byla vlastenecká, buditelská a didaktická
1) dramatické báchorky: Strakonický dudák aneb hody divých žen, Jiříkovo vidění, Lesní panna
2) hry ze současnosti: Fidlovačka aneb žádný hněv a žádná rvačka, Paní Marjánka, matka pluku, Paličova dcera
3) historické hry: Kutnohorští havíři aneb Krvavý soud, Jan Hus, Krvavé křtiny čili Drahomíra a její synové

2. polovina 19. století

– sílí snaha po vybudování stálého českého divadla
– 1862 – je otevřeno Prozatímní divadlo – 1.představení – Hálkova hra Král Vukašín

– 1868 – je položen základní kámen Národního divadla (na tento kámen poklepal Palacký), 11.června 1881 vyhořelo (hrálo se jen 13x) zřejmě díky nepozornosti při zřizování hromosvodu
– 18.11.1883 – bylo znovu otevřeno Smetanovou Libuší
– výzdoba: M.Aleš, Václav Brožík, Vojtěch Hynais (opona), Fr.Ženíšek
– sochy: J.V.Myslbek, Ant.Wágner, Bohumil Kafka, Ladislav Šaloun
– architekti: Josef Zítek, Josef Schulz
– herci: Ladislav Pešek, Josef Kemr, Radovan Lukařský, Ema Destinová, Olga Scheinpflugová, …

– opera – Bedřich SMETANA – tvůrce české národní hudby a české opery (Br.., Pr.., Da..)
Antonín DVOŘÁK – Jakobín, Čert a Káča, Rusalka
Zdeněk FIBICH – melodram Hippodamie

– realistické drama – Ladislav STROUPEŽNICKÝ – Naši furianti, Zvíkovský rarášek
Alois JIRÁSEK – realistická dramata: Otec, Vojnarka
– pohádková hra: Lucerna
– historické hry: Jan Hus, Jan Žižka, Jan Roháč
Gabriela PREISSOVÁ – Její pastorkyňa
Alois a Vilém MRŠTÍKOVÉ – nejlepší hra českého realismu – Maryša

1. polovina 20. století

Moderní drama – zejména symbolické, impresionistické, naturalistické, psychologické, expresionistické, dadaistické, novoklasicistické, poetické
– Národní divadlo, Městské divadlo na Vinohradech

Jaroslav KVAPIL
– počátky symbolického dramatu
– režisér a dramaturg
Princezna Pampeliška – symbolická pohádka, libreto k Rusalce

Fráňa ŠRÁMERK
– impresionistické a vitalistické hry
– opouští realistickou tradici souvislého příběhu, hry jsou založené na psychologii postav, lyrika převažuje nad epikou
Léto, Měsíc nad řekou

Viktor DYK
Zmoudření Dona Quijota – konfrontuje velké ideály a malou realitu
Ondřej a drak

Jaroslav HILBERT
– psychologické drama – Vina
– historické drama s prvky symbolismu, impresionismu a filozofické reflexe – Falkenštejn

Arnošt DVOŘÁK
– moderní historická dramata – Král Václav IV., Husité

Jiří MAHEN
– hry s prvky sociálními a anarchistickými – Jánošík, Mrtvé moře

bratří ČAPKOVÉ
– převážně utopie a nadsázky
Ze života hmyzu, Adam stvořitel

Zábavné scény, šantány, kabarety

E.A.LONNGEN – Revoluční scéna
Karel HAŠLER – písničkář, Kabaret Červená sedma

Avantgardní divadlo

– nové způsoby ke zpracování, rozbití tradiční divadelní tvorby
– hry se stávají volnou montáží, kde režisér a herci uplatňují fantazii, improvizaci
– epika ztrácí své postavení nad lyrikou
– silnou stránkou je hudba, moderní balet, kontakt s diváky
– okamžitá reakce na události
– spolupráce s moderními umělci a výtvarníky

OSVOBOZENÉ DIVADLO
– typ autorského divadla, kde herci jsou zároveň autory her
– 1. moderní divadlo malé formy
– spolupráce s Devětsilem, s Voskovcem + Werichem
– 1925 založeno Jindřichem Honzlem a Jiřím Frejkou
– pojmenované podle sovětského divadelního kritika ( Odpoutané divadlo)
– humor, politická satira, dramatické scény jsou pravidelně prokládány zábavnými scénami, písňové vložky – veškerá tvorba navazuje na tuto tradici
– 1927 se divadlo stěhuje na Malou Stranu do Umělecké besedy
– divadlo je spjato s tvorbou Voskovce a Werichem, Jindřichem Honzlem, Jiřím Frejkou a Jaroslavem Ježkem

Jiří FREJKA
– vedl skupinu mladých herců, uvedl Moliérovu frašku – Cirkus Dandin, víc než hru předvedl cirkusové bláznovství – odpoutal divadlo od konvencí
– hry inspiroval kabaretem, cirkusem, lidovými fraškami

Jindřich HONZL
– autor dramatické montáže o Nerudovi a Světlé – Román lásky a cti
– režisér

Jan WERICH
– spolupráce s Voskovce, spolutvůrce autorského divadla
– píše písňové texty a hry, později i prózu, básně, eseje
– autor pohádek, filmový herec a scénárista
– po okupaci ČSR – spolu s Voskovcem a Ježkem emigruje do USA, pak se vrací a ujímá se Divadla Satiry = Divadlo ABC
– spolupráce s Horníčkem, navazuje na texty z Osvobozeneckého divadla, zčásti je obnovil
– ke sklonku života těžce nemocen
– díla: Kočár nejsvětější svátosti, Císařův pekař, Pekařův císař, Fanfárum, Italské prázdniny, Úsměv klauna, Jan Werich vzpomíná
– filmy s Voskovcem: Pudr a benzín, Hej rup, Peníze nebo život, Svět patří nám,
– divadelní hry s Voskovcem a Ježkem: Osel a stín, Rub a líc, Pěst na oko, Divotvorný hrnec, Těžká Barbora, Balada z hadrů, Robin zbojník, Sever proti Jihu, Golem, Gorila ex machina, Smoking reme
West – pocket revue – pásmo intelektuálních komedií, parodie snobství a sentimentality, nastylizovali se do dvojice klaunů, prochází dobou a komentují ji,
– nedílnou součástí jejich představení jsou FORBÝNY = o přestávce vyšli na pódium a komentovali nejaktuálnější události

Jiří VOSKOVEC
– studoval na francouzském lyceu v Dijonu
– přispíval do Devětsilu
– 1927 působil s Werichem v Osvobozeném divadle
– 1938 emigroval do USA, pak se vrátil a krátce na to odjel do Paříže a opět do USA, uchytil se jako charakterní herec – film Dvanáct rozhněvaných mužů , spolupráce s americkým rádiem pro české emigranty
– překládal z angličtiny a francouzštiny

Divadlo E.F.Buriana = D-34, D-35
– index za písmenem znamená konec sezóny – proměnlivý název

Emil František BURIAN
– velmi nadaný, založil typ režisérského divadla, sám nehrál, jen režíroval
– herecký projev doprovázel filmovým promítáním, hudbou, světelnými efekty, pouštěním studeného vzduchu
– přivedl na scénu Boysband – hudební skupina – výsledný efekt je silně hudební – velmi působivé – do Evropy – obrovské úspěchy
– zatčen, poslán do koncentráku, přežil, po návratu propůjčil své divadlo zcela novému režimu

Vítězslav NEZVAL
Milenci z kiosku, Manon Lescaut

Vladislav VANČURA
Alchymista, Josefína

Protifašistická fronta

– vzniká koncem 30.let pod tlakem nástupu fašismu a válečných příprav
– většina českých dramatiků okamžitě reaguje
– 1944 – zakázán provoz většiny divadel

Karel ČAPEK
– politicky se angažuje
– varuje čtenáře a diváky před nástupem fašismu
Bílá nemoc, Matka

Vladislav VANČURA
Jezero Ukereve

2. polovina 20. století

!!! drama po roce 1945 neznamená jen klasickou divadelní hru s dialogy a scénickými poznámkami, je to i televizní hra, seriál,…
– po druhé světové válce se české drama ubírá různými směry

Jan DRDA
Hrátky s čerty – první česká poválečná hra

– 50.léta jsou dobou tuhé cenzury
– vzniká především tvorba budovatelská a socialisticko realistická

Vojtěch CACH
– historická hra – Duchcovský viadukt

Pavel KOHOUT
Dobrá píseň – hra z prostředí svazáckého souboru, pojednává o manželské nevěře
– od 2. poloviny 50. let a zejména v 60.letech nastává uvolnění
– vznikají velice kvalitní hry, tematicky i žánrově rozmanité
– doba básnických her – František Hrubín – Srpnová neděle, Křišťálová noc
Topol

Vítězslav NEZVAL
Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou

– improvizované divadlo J.Wericha a M.Horníčka
– vznikají tzv. text-appealy Ivana Vyskočila a Jiřího Suchého
– později vznikají i další divadla malých forem – Semafor – vedeno Suchým a Šlitrem, hry doprovázené hudbou, Činoherní klub, Na Zábradlí, Divadlo Járy Cimrmana, Nedivadlo, Husa na provázku
– rozvoj pantomimi, animovaného filmu, loutkového divadla – Spejbl a Hurvínek
– 60.léta -, groteskní drama (Kainar, Horníček) a absurdní drama – hl. představitel Václav Havel

Václav HAVEL
– přední český dramatik, disident
– odmítl výhody, které měl díky svým bohatým rodičům, žil normálně
– studoval večerní gymnázium
– začal psát na vojně, kde se setkal s divadlem – hra Život před sebou – výsměch. Ale lidé to pochopili jako budovatelskou hru
– působil jako kulisák, herec,… nejvíce v divadla Na Zábradlí
– absolvoval DAMU
– 1.velká hra – Zahradní slavnost
Vyrozumění, Žebrácká opera, Audience, Vernisáž
– jeho hry jsou složité, často nepochopitelné a nehrají se

– rok 1968 – srpnová okupace- období normalizace – hodně autorů nesmí publikovat
– vznikají neoficiální a oficiální = komunistická divadla
– cílem je zrušení plurality a sjednocení tvorby – chtěli toho dosáhnout zrušením některých divadel a sloučením malých divadel
– návrat realistického dramatu, zvláště sovětského
– existují „ineditní a samizdatová“ divadla – jsou zakázaná, na vlastní náklady, hraje se i ve velkých bytech = „bytová“ divadla, v hospodách, ve sklepech

Pavel HOHOUT – Marnost, Marie zápasí s anděly
Milan UHDE – Velice tiché ale, Balada pro banditu
Karol SIDON – Latríny
Oldřich DANĚK – historické hry
Daniela FISCHEROVÁ – Hodina mezi psem a vlkem

– po roce 1989 – zrušení cenzury, nástup demokracie → volnost v psaní, návrat zakázaných autorů

Kinematografie

– vznikla v 19. století ve Francii – bratři Lumiérové
– film – umění syntetické, má za úkol vyvolat v nás pocity, je vytvořen audiovizuálními prostředky, dílo kolektivní ne individuální
– nejvýznamnější čeští režiséři – Jiří Mencl (Rozmarné léto, Postřižiny,…)
Svěrák (Obecná škola, Kolja, Ropáci,…)
Miloš Forman (Hoří má panenko, Lásaky jedné plavovlásky), pak emigrace do USA – Přelet nad kukaččím hnízdem, Amadeus, Muž na měsíci