JOSEF DOBROVSKÝ 1753 – 1829

– narozen v Ďarmotech v Uhrách, přestěhovali se do Horšova Týna (jeho otec voják, pluk byl převelen do Čech)

– teprve na studiích na gymnáziu v Německém Brodě a v Klatovech se naučil česky

– studoval teologickou fakultu v Praze, ale knězem se nestal, protože se chtěl věnovat badatelské práci

– chtěl nahlédnout do problémů biblistiky /součástí biblistiky je ………………… , která zkoumá datování, proto musel začít zkoumat řečtinu a hebrejštinu

– byl nadán jazykově, uměl 4 řeči (češtinu, němčinu, řečtinu, latinu)

– stal se asistentem vyučujících na fakultě a završení studia bylo fenomenální

– Byl přitahován jezuitským řádem kvůli znalosti jazyků. Měl touhu dostat se do Vídně jako misionář, ale roku 1775 byl zrušen jezuitský řád, tak neodešel

* 70. léta 18. století: jeho díla debutovala, vstup do literárního života dost skandální. První jeho práce byla „Kritika pražského zlomku evangelia sv. Marka“, postavená kritice jazykové. Vydal ji během studií. Měl totiž možnost dostat se během studií do Itálie. Tam zjistil, že v knihovně existuje ta část, která uctívána v Praze. Zjistil, že uctívaný zlomek není z doby Kristovy, ale ze středověku. Jako první tedy prohlásil, že se nejedná o starou památku, která by měla býti dále uctívána. (Bylo mu 23let)

– Albín vypracoval encyklopedii Čech – Bohemia docta

– Dobrovský měl přátelský vztah s Kandidusem. Spolupracovali na nějaké práci, ale nevěděli, že na ni dělá i profesor Ungar. Ungar studentské práce veřejně odsoudil a vydal své dílo. Dobrovský jeho dílo prostudoval a vydal „Co je třeba upravit na práci profesora Ungara“. D. měl pravdu. Ungar napsal D. dopis, kde mu nabízel spolupráci. D. nabídku nepřijal. Pro Ungara to znamenalo porážku a tak se začal mstít. V jeho mstě byla spousta intrik. Dobrovský v té době byl vychovatelem u Nosticů (elita). (Při honu byl těžce zraněn od slabozraké ženy (matka synů Nosticů, které vychovával) Následky nesl po celý život.) Byl kvůli tomu málem vyhozen, ale šlechta byla zdrženlivá a D. také. Ungar zuřil. D. byl zticha. Věc vyšuměla a bylo ticho. V odeznění štvaní se D. objevil u Ungara a D. se mu omluvil. Uměl si udělat nepřátele se jménu pravdy, ale i tak je uznával. Ungar byl od té doby jeho přítelem.

– Dobrovský začal vydávat časopis „Bómische Literatur auf das Jahr“ (Česká lit. na rok). Chtěl tu ukázat hodnoty češtiny. Recenzoval zde knihy dobré i špatné. Byl schopen pro své názory obětovat kariéru.

Hynek Leopold (kněz) usiloval o to, aby se Dobrovský stal vychovatelem mladých. Dobrovský byl tajně vysvěcen na abbého (kněz nižš. svěcení).Nastoupil tedy do olomouckého generálního semináře (1788). Za doby josefínské tu ale byla nejhorší kázeň mládeže a neutěšená morální situace. Bylo to zde nezhroucení. Roku 1790 zemřel Josef II. a byly zrušeny semináře. D. byl zase na rozcestí. Za 2 roky v Olomouci napsal plno prací (o sektách, historii) a spacifikoval studenty. Studenti ho měli rádi. Učil způsobem Sokratovým. Vzniká zde sbírka přísloví.
V roce 1790 končí tedy v Olomouci a vrací se do Prahy. Jeho jméno spojeno s Akademií věd (ABUK)

Po Josefu II. nastupuje Leopold II. Když měl přijet na inanburaci do Prahy. Byla otázka kdo ho uvítá. Uvítal ho Dobrovský. Nejdříve mu vzdal hold a řekl, že země je tak veliká, že má tolik pokladů slovesnosti….., a panovník, který by na ně všechny vzhlédl by byl oslavován Evropou. Řekl to kvůli ješitnosti panovníka. Inspiroval se v tomto v G. F. Herbertovi. Císař byl nadšen a po návratu posílá do Prahy obrovskou sumu. Částku dostala ABUK (byla to jakoby dotace od státu).

Dobrovský je vyslán na služební cestu do Švédska, protože se tam uchovávaly nějaké české dokumenty, které dodnes nebyly vráceny. Když přijede do Dánska, uvidí RUNOVÉ PÍSMO (znakové písmo, které nebylo rozluštěno). Existují ale i runy ze středověku, které obsahují některé ságy. Zdržel se tu.

Ve Stockholmu zjišťuje, že knihovna je v rekonstrukci. Neměl tedy možnost moc bádat. Měl možnost pouze z pár beden udělat opisy jen toho, co pokládal za důležité. Vydával se na švédské hrady jako poutník. V přístavu Turku našel české památky, které také nedostal zpět do Čech.
Kalívala: finský národní epos, zachycující šamanské praktiky

Studia v Petrohradu a Moskvě dělá stěžejní práci pro slavismus.
Chtěl jet do Kavkazu zjišťovat původ Čechů, byl od toho ale zrazován. Cesta se neuskutečnila. Přivezl do Čech knihy, které rozdal. Vrátil se roku 1793, kdy byla otvírána v Praze katedra češtiny. Kandidáti byli Dobrovský a Pelcl. Dobrovský odstoupil. Zřekl se kariéry a stal se učencem. Zanedlouho vydal Puchmajer almanach. Dobrovský dělá doslov k Pelcově prozodii, napsal teorii psanou německy.

V té době vyšly Dějiny české literatury. Pohlíží na 6 etap. Za vrcholné období pokládá dobu Veleslavínovu (16.století). 17. století pokládal za nejvíc úpadkové. Nedovedl si představit, že by do češtiny dával novotvary. Peclovi vyšla gramatika česká v ½ 90. let.
V ½ 90. let se v životě Dobrovského stala nečekaná věc. Při určitých debatách měl neurotické záchvatové stavy. Neuróza se ale promítla i v díle a korespondenci. Začal být agresivní. Píše blouznivé věci. Lidé nechápou jeho dopisy. Pauzy mezi záchvaty se zkracují. Dobrovský sám sebe nepoznává a je nebezpečný. Ničil své práce, ničil knihy ve svých záchvatech. Skončil v ústavě pro chorobomyslné. Nosticové věnovali pro tyto účely dům. (dnes Werichův dům). Doktor Háld se staral o Dobrovského, kterýž nesměl nic psát ani číst. Jen okopával. Když se trošku uzdravil, tak si uvědomil, že Češi nemají česká názvosloví, to byla jediná výjimka, že utvořila za svůj život něco nového.

Roku 1802 vyšel 1. díl Německo-českého slovníku (díky Puchmajerovi). Kopita se ho ujal Dobrovského při jeho práci. Pomáhal a dohlížel, aby si své dílo nezničil. Když to vytvořili, neměli to kde vytisknout. Museli se tedy jet do Vídně. A tam roku 1820 vytiskli „Základy jazyka slovanského starých nářečí.“ (instituties)
Roku 1820 vychází Jungmannova Slovesnost a Palacký napsal: „Dobrovský je slavizující germán“

Ve stáří se Dobrovský soustřeďuje na staročeskou liturgii. Měl v tuto dobu hodně odpůrců (Jugmann, Palacký). Má už jen několik přátel. Chtěl se věnovat vědě celý život, proto se nikdy neoženil, nejen proto, že byl abbé.
Chtěl jet do Vídně, ale dojel jen do Brna do kláštera Milosrdných bratří. Vzteká se a blázní. Chce do Olomouce do vesnice Dolany za přítelem. Byl totiž přesvědčen, že umí vzkřišovat.Dobrovský byl dvojí osobnost osvícenský racionalista, pracující metodou exaktní a naopak racionalista.. Byl věřící.

Předním rysem Dobrovského byla vědecká kritičnost a nestrannost. V některých disciplínách se s Jungmannem stýkali, v některých naopak lišili. Jejich společným oborem bylo slovníkářství. Východiskem pro Dobrovského byla němčina (Deutsch-bómisches Wórterbuch 1 (1802) a 2 (1821).

Mluvnicí se Jungmann nezabýval, zato Dobrovský vydal gramatiky dvě. V podrobné mluvnici češtiny podal systematické dělení slovní zásoby a bystrou klasifikaci slovesných tříd (Ausfúhrliches Lehrgebáude der bóhmischen Sprache 1809). Dobrovský vypracoval vůbec první gramatiku staroslověnského jazyka a tím založil slovanskou filologii.
D. jako jediný správný základ prozodii sylabotónickou. Jeho zakladatelská studie (Bómische prosodie) vyšla roku 1795 jako dodatek k Pelcově „Grundsátze der bómischen Gramatik). Na Dobrovského začal hned reagovat Puchmjer a začal psát své almanachy.
Vedle otázek jazykových a literárních objasňoval Dobrovský historické problémy, jako nejstarší dějiny Čech, období cyrilometodějské, kališnické…. Vydal Českých přísloví sbírku. (1804)

Předchůdci Dobrovského byli Dobner (dějiny), Durych (ve slavistice)
Pokračovatelé Dobrovského: Puchmajer, Tomsa, Hanka, ….

JOSEF DOBROVSKÝ 1753 – 1829

1788 – Nastoupil do olomouckého generálního semináře
1790 končí v Olomouci a vrací se do Prahy.
1795 vyšla jeho zakladatelská studie (Bómische prosodie) jako dodatek k Pelcově
„Grundsátze der bómischen Gramatik).
1802 vyšel 1. díl Německo-českého slovníku (díky Puchmajerovi)
1804 -vydal Českých přísloví sbírku
1820 vytiskli „Základy jazyka slovanského starých nářečí.“