Vývoj dramatu

Vývoj dramatu
 Klasické období (Antické Řecko 5. – 4. stol. př. n. l.) – řecká tragédie se vyvinula z dithyrambů, slavností pořádaných na oslavu boha Dionýsa. Původně náboženská funkce postupně přechází na zábavnou funkci. Obsazení 1 později 2 a 3 herci (muži) a chór; antická tragedie čerpá z mytologie, jednota času, místa a děje;
– Užití katorze – vcítění a prožití situace a mělo by vést k očištění a poznání
 Aischylos – z oblasti morálky, cti, konflikt člověka a bohů, Oresteia – (Agamemnón, Prosebnice, Eumenides);
 Sofoklés – Král Oidipus, Antigona, Élektra: konflikt mezi předurčeným osudem a lidskou vůlí vzdorovat bohům, příběh muže předurčeného k tomu, aby zabil svého otce a oženil se se svou matkou; jakákoliv snaha se vyhnout ho přibližuje naplnění;
 Euripídés – ve svých hrách poukazuje na nedostatky athénské demokracie, Médea;
 Aristofanes – autor komedií, reakce na společenskou a politickou situaci, ostrá kritika a satira, Jezdci, Mír, Žáby;
 Římské období (30 př. n. l. – 6. stol. n. l.) – vychází a čerpá z řeckého dramatu, převážně komediální charakter;
 Titus Maccius Plautus – posilování komického prvku, vkládání zpívaných arií; Vychloubačný voják, Komedie o hrnci;

 Náboženské drama – objevuje se okolo 10. století; vychází z církevních obřadů, bylo jejich součástí; nemělo žádnou souvislost s antickým dramatem; z počátku dramatizace z Kristova života; Lidové drama na tržištích, před chrámem, před popravou;
 mystéria – hry o Ježíšově ukřižování a mrtvých vstání, tzv. pašijové hry
 mirakula – pojednávání o zázračných skutcích světců a P. Marie;