Světová próza 1.poloviny 20.století

Andrej BĚLYJ
– vlastním jménem Boris Nikolajevič Bugajev
– spisovatel a literární teoretik, teoretik symbolismu
– prózu budoval na snových motivech a pocitech úzkosti a důrazu na rytmus a zvuk vět
– studoval přírodní vědy, zajímal se o východní náboženství a filozofii
– „Popel“ – řešení společenských problémů (básnická sbírka)
– „Petrohrad“ – originální obraz Ruska jako jednoty (východ + západ), zobrazil v něm terorismus a satiricky zobrazil byrokracii

Michail ŠOLOCHOV
– jeho knihy byly vydávány za to nejcennější v Rusku, ke konci začala však jeho literatura upadat
– významný funkcionář strany, člen Akademie věd, …
– „Tichý Don“ – dostal za něj Nobelovu cenu; zobrazuje Velkou říjnovou revoluci rozporněji než bylo zvykem; období Ruska 1912 – 1922
– „Donské povídky“ – hlavně o kozácích, zobrazení občanské války po revoluci, děj se odehrává v jedné rodině
– „Rozrušená země“ – námět kolektivizace venkova, hlavní postavou je předseda kolchozu, který je poslán na venkov aby šířil kolektivizaci
– „Osud člověka“ – pokus o rehabilitaci vojenských zajatců, také kritika fašismu

Ivan Alexejevič BUNIN
– nositel Nobelovy ceny za dílo „Život Arseněva“ – 5-ti dílný román řeka, částečně autobiografický
– „Míťova láska“ – velká láska studenta ke Káťi, zpočátku horlivá láska a pak hádky, ona se s ním rozejde a on se zastřelí
– „Pán za San Francisca“ – jede na lodi do Itálie, na lodi umírá, kapitán ho pošle zpět do jeho vlasti, ale tam pro něho není místo, plivou na něj, přesto že byl boháč