Hlavní proudy a osobnosti české prózy 1. poloviny 20. století

– ŠLÉPĚJE – 26 svazků deníků (1917 – 1941), dokonale zachycují autorovy nálady, myšlenky, překvapivé kroky. Psáno ve formě slovesných koláží z poezie, prózy, recenzí knih, klepů, dopisů, aforismů, dojmů a deníkových záznamů; vše je komentováno ironickými a sarkastickými glosami
– toto dílo také mapuje Demlův narůstající vulgární antisemitismus a útoky proti demokratickým projevům; paradoxní je, že sami obyvatelé Tasova vyvolali po 2. sv. válce proces, v němž měl být spisovatel odsouzen za údajnou kolaboraci a roku 1948 byl Deml pro nedostatek důkazů osvobozen
– MÉ SVĚDECTVÍ O OTOKARU BŘEZINOVI – vzpomínková kniha, která způsobila všeobecné pobouření, a to především zveřejněním Březinových antisemitských názorů

Jan ČEP (1902 – 1974)
– vedle Vančury považován za největšího básníka české prózy. Dříve řazen k ruralistům, ale on sám s tím nesouhlasil. Pocházel ze severní Moravy, nedokončil FF v Praze, redaktor Melantrichu, překladatel. Roku 1948 emigroval do Francie, spolupracoval se stanicí Svobodná Evropa
– ZEMĚŽLUČ, LETNICE – soubory povídek
– HRANICE STÍNU – román
– jazyk autora je prostý, proud vyprávění přirozený, epická střídmost, charakteristika osob, míst a situací má sugestivní účinek
– jeho svět má 2 podoby – tu, kterou denně žijeme, a pak skrytou, tajemnou podobu posmrtné věčnosti; prostředí děje – tradiční