Hlavní proudy a osobnosti české prózy 1. poloviny 20. století

EXPRESIONISMUS
– tendence projevující se v umění, je protikladem racionálního a popisného realismu, zachycuje bezprostřední, rozumem nekontrolovatelné vnitřní stavy a projevy lidské psychiky
– proti objektivnímu světu je stavěn svět vnitřní, lidský subjekt, tajemný svět citový, snový a fantazijní
– hnutí vychází především z životního pocitu hluboké krize evropské racionalistické civilizace, je důsledkem rozpadu všech hodnot, vnitřní rozpolcenosti člověka a celkového odcizení vzhledem k vnější realitě
– expresionismus je vyvolán nejen 1. sv. válkou, ale tyto nálady jsou typické už pro počátek 20. století důležitým znakem je autentičnost a bezprostřednost
– atmosférou úzkosti, cizoty a absurdity světa navázala na expresionismus později díla existencialistických autorů
– do naší literatury vstoupil expresionismus opožděně, po 1. sv. válce hlásila se k němu programově Literární skupina působící v Brně, zformovala se kolem časopisu Host – jejím zakládajícím členem a literárním teoretikem byl František Götz; manifest – NAŠE NADĚJE, VÍRA A PRÁCE (1922)
– český expresionismus je blízký koncepci literatuře utopického socialismu, expresionismus chce být „diktaturou lásky a lidskosti v jeku světové nenávisti“
– představitelé : Čestmír Jeřábek , Lev Blatný – dramatik, autor satirické grotesky KO-KO-KO-DÁK! a povídek VÍTR V OHRADĚ – válka, smrt, rozklad lidského nitra