Moderní básnické směry na přelomu 19 a 20 století ve světové i české literatuře 6/8

Je nejvýraznější představitel dekadence a symbolismu (i v malbě)
Sokolské sonety (sbírka)
Většinou radostné občas vlastenecky zaměřené verše, ale objevují se zde impresionisticky laděné krajiny a občas první pocity smutku.
Pozdě k ránu (sbírka)
Symbolistická poezie, ztrácejí se v ní reálné obrysy a básník se obrací do svého nitra. Nálady smutku a beznaděje převládají.
Mstivá kantilena (sbírka)
Je cyklus básní v nichž vyjádřil svůj pocit odporu ke společnosti v nichž je nucený žít. Zdůrazňuje myšlenku, že ani příkon ke zlu a ošklivosti ni nenapraví.

Jiří Karásek ze Lvovic
založil spolu s Arnoštem Procházkou časopis Moderní revue, kolem nějž se shromáždila velká část nastupující básnické generace pozdějších velikánů české literatury, jakými byli Otokar Březina, S. K. Neumann, Karel Hlaváček, Viktor Dyk, či Antonín Sova
Redaktorsky se dále podílel na Okultní a spiritistické revui, Novém hlasu, nebo Českém bibliofilu.
Pro vývoj dekadence byly zásadní především jeho básnické sbírky z devadesátých let – Zazděná okna, Sodoma, Kniha aristokratická a Sexus necans, v nichž se mu podařilo zachytit ideje stylu jako zřejmě nikomu před ním, ani po něm.

Protispolečenští buřiči
Vycházeli z obdobných postupů jako dekadenti, ale byli více revoluční a razantnější
• staví se proti všemu starému
• bouří se proti autoritám – proti státní moci, církvi, manželství, proti rodičům…
• opovrhují společností, maloměšťáckým způsobem života i tradiční vírou (často se uchylovali k satanismu)
• pro všechny je příznačné, že se v mládí vybouřili a ve zralém věku (až na výjimky) zklidnili, zakotvili v pozitivních hodnotách (domov, národ…)

VIKTOR DYK
– studoval v Praze, jedním z jeho učitelů i Jirásek
– za první světové války zatčen pro velezradu a vězněn
– po válce určitý čas působí jako poslanec, ale především jako angažovaný novinář; zastává pravicové názory, mluvčím radikálního českého nacionalismu
– do literatury vstupuje co dekadent
– v blízkém kontaktu s Moderní revue, i zde publikuje svá díla
– Dykova společenská lyrika místy připomíná Macharovu tvorbu, obrovské množství ironie (věnováno zejména starší generaci, poté i maloměšťákům)
A porta inferi (Odvrat pekel) a Marnosti, Síla života
Satiry a sarkasmy a Pohádky z naší vesnice (název si vypůjčil od Hálka). Brzy si vytvořil osobitou básnickou formu – plnou ironie, úseč. vyjadřování, jazyk blízký hovorovému. Toto se odráží se v těchto sbírkách. V nich ironicky odsuzuje bezpáteřnost měšťáků. Ostře útočí na ty, kteří si stěžují na malost českých poměrů a shlížejí se v Západu.
Lehké a těžké kroky, A nebo, Okno, Poslední rok – tetralogie – umělecky nejvýše postavená díla z válečných let. Vyzývá zde k odvaze obětem i činům. Vrcholem sbírky Okno je báseň Země mluví. Devátá vlna
Epika: Milá sedmi loupežníků – balada o lásce, žárlivosti, zradě a pomstě. Dívka chce uniknout před nudou do světa smyslného vyžití. Je milenkou 7 loupežníků. Jednou potkává mladého cizince a zamiluje se. Loupežníci ho ze žárlivosti zabíjí. Ona je pak postupně zrazuje a přivádí na šibenici. Děj není vypravován autorem, ale rozhovory hrdinky vždy s jedním loupežníkem.Tím dává možnost poznat