Česká próza 1. pol. 20. století 3/4
lidé jsou drsní, suroví, milující i nenávidějící, láska je smyslem života, využívá kontrastů. Dějové linie jsou narušovány vypravěčem, který mluví k sobě i k postavám, oslovuje čtenáře, používá retrospektivy v retrospektivách, lyrika se silně dostává do prózy. Za okupace napsal Obrazy z dějin národa českého, jde o nedokončené historické pásmo s oddělenými povídkami nebo cykly (Kosmas), význam národní minulosti, dokonalý jazyk. Vančurovým přínosem je důraz na svébytnost díla a důležitost způsobu zpracování, dále působivý jazyk, sklon ke knižnosti, účelnost uměleckého díla, boj s měšťáctvím atd.
Ivan Olbracht psal prózu se sociální tématikou, byl to levicově orientovaný politik, syn Antala Staška. V povídkách O zlých samotářích psal o vyděděncích společnosti, osamělých jedincích v odboji proti nespravedlnosti, byli individualisté proti své vůli (Bratr Žak). Psychologický román Žalář nejtemnější je o slepci, jehož „žalářem“ není slepota, ale jeho žárlivost a sobectví. V 30. letech se zajímal o Podkarpatskou Rus, o které psal reportáže. Baladický román Nikola Šuhaj Loupežník se odehrává na konci války a v poválečných letech, hrdina dostane kouzelný nápoj nezranitelnosti, bojuje proti křivdě a bídě, nakonec ho kamarádi zradí a zabijí. Také charakterizuje kraj a způsob života lidí, kompozičně propojuje legendu se skutečností, prolíná se lyrická a epická rovina, v básnickém jazyce používá zvláštní slovní spojení a slova z různých okruhů. Soubor povídek Golet v údolí vypráví o světě ortodoxních Židů (golet – židovská osada). Pro mládež napsal Biblické příběhy (převyprávění příběhů Starého zákona), O mudrci Bidpajovi a jeho zvířátkách (staroindické bajky) a další.
Jarmila Glazarová napsala román Advent, který se rovněž řadí do lyrizované prózy. Vypráví o tragédii matky s dítětem, která se provdá za sedláka, čehož brzy lituje, dítě jim uteče a sedlák, který jí byl nevěrný, uhoří – sousedi to vnímají jako tragédii a matku litují, zatímco pro ni je to vysvobození. Děj se odehrává v Beskydech, proto je použito nářečí.
Psychologický román
Jaroslav Havlíček se zaměřoval na postavy rozvrácené patologickými vlastnostmi a osudem, zdůrazňoval degeneraci městské společnosti. Román Petrolejové lampy je příběhem ženy, která přes hmotné zajištění a dobrou povahu nenachází štěstí v manželství. Román Neviditelný je psychologickou analýzou příslušníka horních vrstev společnosti, popisuje kariéru chudého člověka (jeho cestu k moci a majetku) a také děsivé scény halucinačního šílenství strýce z bohaté rodiny (představa neviditelnosti).
Václav Řezáč napsal román Černé světlo, ve kterém se soustředí na hledání zla v člověku. Jde o příběh mladíka závislého na matce, který se nedokáže vyrovnat s tím, že společnost se na děj dívá jinak než matka, při každém neúspěchu reaguje agresí, pomstí se, ale podaří se mu vyjít jako mravný člověk. Když ho odmítne dívka, vloudí se do její rodiny a začne ji ničit. Román Rozhraní je psán na podobné motivy, zabývá se vznikem románu.
Josef Kopta je autorem románu Hlídač číslo 42 – příběh železničáře, který ztratí sluch a odcizuje se od světa, sluch se mu později navrátí, ale on už se nedokáže vrátit do původního života a hluchotu nadále předstírá, přičemž si všímá, že okolí před ním nemá žádné zábrany.
Humoristická próza
Karel Poláček je autorem mnoha kritických a humoristických próz. Mezi nejznámější patří Bylo nás pět, kde se dívá na maloměsto očima dětí, které mluví někdy zajímavým jazykem (knižní výrazy, expresivní výrazy, nářečí i obecná čeština), protože se stylizují do dospělých.
