ARBESŮV POHLED NA MÁCHU – referát

Použitá literatura: Arbes, J. – Karel Hynek Mácha

Když roku 1858 chtěla nová básnická generace vydat první almanach „Máj“ a hledala podobiznu Máchovu, nebylo v Čechách nikoho, kdo by ji mohl opatřit.Máchovo vyobrazení není úplně jeho věrnou podobiznou, ale má cenu jisté pravděpodobnosti. V kapli na Valdštýně u Turnova se nachází obraz sv. Jana Křtitele, ke kterému seděl Mácha jako model. A když ti, kteří znali Máchu osobně, tvář sv. Jana spatřili, shledali ji podobnou s tváří Máchovou. Přesto není věrná. Mácha se nám jeví jako vážný, vyspělý, asi čtyřicetiletý nebo jen o několik roků mladší s nápadně zádumčivým výrazem. Ve skutečnosti zemřel Mácha ve 26 letech, tedy jako mladík, v jehož tváři bychom sotva hledali nápadnou zestárlost a zmužilost.

Že byl Mácha člověk zvláštní (originální) – v tom se shodují všichni jeho vrstevníci. Člověk neobyčejný, povaha hluboká, cituplná, nepřístupná, samotář, nespokojenec a rozervanec. Na sobě nosil bělavý nebo šedivý plášť s červenou podšívkou. Každý se zmiňuje o jeho plášti jako věci nad míru nápadné. Mácha se sám pokládal za člověka „dobrého srdce a zlé hlavy.“ Jeho libůstkou bylo předčítání každé své nové básně svým přátelům, kdykoliv je navštívil.
Máchovi vrstevníci vůbec nepochopili jeho ducha ani povahu. Jeho ctižádost byla čistá, ušlechtilá a nesobecká. Chtěl vykonat něco pro prospěch svého národa. On sám z toho neměl žádný zisk a nedostalo se mu ani pochvaly. Naopak – byl odsouzen jako neschopný básník. Od života požadoval víc, než mu mohl dát. Byl básník idealista.
Už jako chlapec, navštěvující farní školu u sv. Petra v Praze, byl Mácha plný života, pohyblivý, zkoumavý a v jistém ohledu i pilný žák. A také vnímavý a dost vtipný. Na gymnáziu pak začal hodně číst.

Mácha si také velmi oblíbil herectví. Liboval si v neobyčejných charakterech. K tomu mu nescházela „deklamátorská síla“ a vylíčený afekt.
Protože byl „po česku vychován“, cítil se vždy jako Čech. Ale nyní se stal Čechem uvědomělým. Seznámil se s Hájkovou kronikou, oblíbil si i čtení českých knih a začal se více zajímat o české dějiny. Aby se zdokonalil v českém jazyce, četl také české časopisy Krameriovy. V té době ho nejvíce lákalo cestování po vlasti. Kdykoliv se objevila příležitost, navštěvoval české kraje a více se s nimi seznamoval. Nelákala ho samota sama o sobě, ale český kraj, česká vlast. Cestoval proto, aby poznal kraj, lid a jeho zvyky, a mravy, aby se seznámil s městy, vesnicemi. Hrady a zámky. A tak spojil příjemné s užitečným. Vábil ho šumot lesních stromů, hluk bouřky, tiché noční hvězdy, pohled večerního slunce.
Když se po roce 1830 otevřela idea vzájemnosti slovanské širší perspektiva, začal se učit polštině, četl polské básníky, zamiloval si rukopisy Královédvorský, Kolárovu „Slávy dcera“, Polákovu „Vznešenost přírody“ – cestoval ještě víc. Mezi jeho důvěrné přátele patřili rozervanci, mladíci nespokojení s životními poměry, vlastenci, upřímní přátelé pravdy a práva, lidé širokého rozhledu.

Co však vadilo Máchovým vrstevníkům? Byl to člověk samostatný, zajímavý, duchaplný, hluboký, slovem geniální. Jak je známo, byl pokládán za cizáka. Lidé mu radili, aby básnil zcela jinak, pokládali ho za básníka zcela nevlasteneckého. A přece z celé řady prací dýchá ryze český duch a vane poctivé nadšení vlastenecké, o kterém valná většina básníků neměla ani ponětí.
A jaký byl jeho poměr k ženám? Byl náruživý v lásce jako v životě. Jeho mysl hledala za oblíbenou tváří také oblíbené myšlenky a city. V podobách ženských hledal ideály. Kolikrát miloval, tolikrát se zklamal. Neměl mnoho milenek, ale první jeho láska měla prý „znak ideálnosti“ a poslední „znak démonického rozčilení.“

Poslední Máchova milenka dala básníkovi poznat vedle blaha i trpkost lásky. Tato láska poutala prý Máchu „jako osud, ve kterém se člověk citově potácí.“ A když Mácha poznal svůj klam, chtěl se vymknout z milostných pout. Několikrát se chtěl s touto dívkou navždy rozloučit. Není žádné pochybnosti, že Mácha miloval dívku upřímně a horlivě. Také však není pochyb, že byly mezi nimi různé konflikty. Svrchovaně šťastný proto v lásce nebyl.
Časem jej přemáhala starost a úzkost o dítě a matku.

Několik dní po příchodu do Litoměřic se mu narodil syn. Dítě i matka churavěla a on sám žil v nejistotě s hlavou plnou starostí, neboť: „již jsem dnes“, píše v listě ze dne 28. října, „nesnídal a nevečeřel – obědvat budu moci zítra a v neděli, a v pondělí ani obědvat ne, a jestli v outerý na 1ho nedostanu od p. Justiciara peníze, a já pochybuju, neb je svátek, tak umru hlady, – A v takových poměrech nemyslel šestadvacetiletý mladý muž skoro na nic jiného, než na své nemocné dítě a chystal přípravy k sňatku s ženou, která mu svou láskou život ztrpčila………..
V neděli 20. října vypukl v Litoměřicích požár. Jedenáct stodol bylo v plamenech. K požáru běžel Mácha téměř hodinu a u požáru byl mezi prvními. Pomáhal hasit. Celý mokrý se pak vracel domů, kde ulehl ve studeném pokoji. Teprve 1. listopadu pocítil indispozici následkem nachlazení. Později se dostavila palčivá bolest na prsou a dne 5. listopadu umírá na zánět plic, nebo-li jinými slovy: splácí svou obětavost při požáru smrtí.
Mácha ne tolik jako básník, on ani jako člověk Čech šťastným být nemohl. Znal minulost národa a tušil i nejbližší budoucnost. On viděl dál a hloub a jasněji než jiní.