Česká poezie po r. 1945

SROVNÁNÍ

Hrabal sám o sobě napsal: „Jsem dědic Jaroslava Haška. Ovšem současně se považuji za žáka Franze Kafky, který mne ohromuje svým vzděláním a svojí existenciální úzkostí a svým směřováním k transcendentu. Myslím, že styl mého psaní je rytmizace těchto dvou světů, které tvoří základ pražské ironie“
Hrabal i Hašek ve své tvorbě se ve druhé polovině století dotkli téhož fenoménu – pražské ironie. Týká se historie i mentality národa, který žil po staletí ve stísněném prostoru. Pražská ironie sahá od každodenní banality až k nejvyšším duševním ideálům.
Oba se vlivem okolností stali výrazem českosti, mentality a dramatického osudu obyčejného člověka, obyvatele malé země uprostřed Evropy. Hospodské prostředí se pro ně stalo tvůrčí dílnou. Černý výraz „hospodský kec“ je hlavním rysem, který Haška a Hrabala spojuje. Jde o „hospodskou historku, pejorativní kec“, formu městského folklóru humorného charakteru. Vypravuje se tedy proto, aby se vyvolal smích. Chápání smíchu jako výrazu lidové pravdy, staví Haškova a Hrabalova díla do „smíchové kultury“, jak ji Michail Bachtin nazval. Ta vznikla právě v pivnici. Tam padají veškeré zábrany,mluví se původním jazykem, jenž se liší od vrchnosti, uniforem, oficiální kultury.
Hašek, jako i Hrabal, proslavil pražské lidové prostředí ve světě svým nesmrtelným typem Švejka, v němž vyzdvihl anonymní vyprávění, historku a anekdotu, a uvedl je
do literatury dvacátého století. Hašek ale zaujímá v českém životě postavení prokletého básníka, neboť jeho ironie je zžíravá, kritická, satirická. Byla provázena vidinou přeměny společenských poměrů, neboť jen s touto představou může být kritika skutečně důsledná
a podstatná. Jeho vztah ke světu byl sice komplexní, dotýkal se i mravů, i psychiky lidí, ale byl ideologický, revoluční. Hrabal naproti tomu nechce svět měnit, už proto, že jeho pohled je spíše introvertní než extrovertní. Jeho doménou je poezie, zvnitřelý pocit, jenž vychází z rozeklanosti moderního člověka. S tím souvisí i rozličný vztah k banalitě, jež je realitou každodenního života člověka. Hašek banalitu viditelně nenávidí, chápe ji jako součást maloměšťácké malosti a přízemnosti. Hrabal naproti tomu banalitu tajně miluje
a obdivuje, jeho stále zamilovaný vztah ke světu se stává zdrojem nečekaných objevů.
Stejně jako Hašek směřuje Hrabal k zobrazování anonymního lidského typu, stejně jako u Hrabala jsou to postavy plebejské, směšní antihrdinové.