Meziválečná poezie
Reflexivní a meditativní lyrika
Josef Hora
Od poloviny 20. let a v 30. letech:
– reflexivní a meditativní lyrika, jeho poezie opouští sociální problematiku
– začíná proces subjektivizace jeho poezie, autor se uzavírá do svého nitra, soustřeďuje se na své vlastní pocity, i když sociální realita je ve sbírkách ještě přítomna, ale jen nepatrně
– velice silný je motiv času, který se ale postupně mění: zpočátku je čas bratrem autorova srdce, básník si uvědomuje realitu a to, že život velmi rychle plyne,
později se čas stává básníkovým nepřítelem, poezie se stává melancholickou, autor je nešťastný z nenávratného uplývání a zániku
Dílo:
1. básnická sbírka Struny ve větru
o lyrika přírodní a intimní,
o motiv plynoucího času – čas je bratrem jeho srdce, viz ukázka
Čas, bratr mého srdce (Struny ve větru, 1927)
Potoky mezi vrbovím,
motýlí louky domoviny,
dni, procházející se růžovým
úsvitem rovin mezi stíny,
ustaňte v běhu, dni větrné,
postavte do trávy své stany.
Ruka, jež ticho rozhrne,
vymyje šátkem tmy mé rány.
Jiný vítr a jiný den,
mocnější slunce nad hlavami.
A k jiným hvězdám, v jiný sen
nebesa otočí se s námi.
Čas, bratr mého srdce, jež jde
a odměřuje mi hodiny bytí,
zaváhá, zhroutí se do tváře mé,
usne a zavoní jak kvítí.
