Z vývoje českého tvarosloví

– Z vývoje českého tvarosloví
a) Ve staročeském skloňování i časování bylo kromě čísla jednotného a množného ještě také číslo dvojné (duál), které se užívalo, když se mluvilo o dvou lidech, zvířatech nebo věcech. Do dnešní doby se zachovaly duálové tvary u číslovky dva, dvě, dvě stě, oba, obě a u jmen částí těla, které se vyskytují ve dvojicích: oči, očí, očima, uši, uší, ušima, ruce, rukou, rukama, nohou, nohama, prsou, ramenou, kolenou . . .
b) Původně se podstatná jména rodu mužského podle životnosti nerozlišovala; toto rozlišení vzniklo a šířilo se teprve postupem času. Tvar 4. pádu jedn. čísla byl původně shodný s tvarem 1. pádu, ale již brzy se začal užívat u jistých podstatných jmen tvar 2. pádu v platnosti 4. pádu. Tedy původně např. vizul chlap (jako vízu hrad), později vízu chlapa (ale zůstává vízu hrad).V 1. pádě mn. č. byla původně i u podstatných jmen rodu mužského neživotného koncovka -i nebo -ové, tedy např, koláčî, pohlavci (jako páni), hradové (jako hadové). U neživotných pak časem pronikl do 1. pádu mn, č. tvar, který byl původně jen ve 4. pádě mn. č., tedy koláče, pohlavky.
c) Ve staré češtině byla bohatší soustava slovesných časů, než je v češtině nové. Pro vyjádření minulého děje měla stará čeština ještě také jednoduché slovesné tvary, a to aorist (např. vedech = vedl jsem) a imperfektum (např. vediech = vedl jsem). Užívaly se hojně do konce 14. století. Běžně se užíval také dnes už zastaralý složený tvar času předminulého, tzv. plusquamperfektum (byl jsem nesl, byl jest nesl . . . ).
d) Ve 14. století měla ještě téměř všechna slovesa v 1. osobě jed¬notného čísla starou koncovku -u (někdy už změněnou v -i). Např. vízu nebo vizi, znaju nebo znají, proši, umějí. Pouze slovesa jsem, viem, Vizu – staročeský tvar, novočeský „vidím“.