Avantgardní uměl. směry v poezii 1. poloviny 20. století
František Halas – narodil se v Brně , spolupracoval na redigování časopisů vydávaných brněnským Devětsilem . Později odchází do Prahy kde působí jako redaktor. Před druhou světovou válkou byl jedním z nejuznávanějším básníků. Po válce byla jeho poezie označena za „ dekadentní chorobnou a cizí našemu lidu“ Nikdy nepatřil k žádnému směru,častý je motiv smrti tragický životní pocit.
Sbírka Sépie – prochází vlivem poetismu jen okrajově
sbírky : Kohout plaší smrt, Tvář, Hořec
Velkého čtenářského ohlasu se dočkala báseň Staré ženy v niž se snaží básnickou formou postihnout bolestnost stárnutí – v jednotlivých částech oslovuje oči, ruce, vlasy, klín, a tváře starých žen.
Na staré ženy reagoval Neumann básní Staří dělníci
Přelom v Halasově poezii představuje r.1936 kdy vychází jeho sbírka Dokořán – verše inspirované pobytem u našich interbrigadistů ve Španělsku a celkovou situaci ve světě.
Ve sbírce Torzo naděje ( báseň – Zpěv úzkosti) reaguje nejlépe ze všech naších básníků na událost r.1938
Za okupace se obrací k tématu rodného kraje, domova a to především v básnické próze Já se tam vrátím.
Vedle jistoty domova cítí jistotu mateřštiny , vyzdvihuje ji ve sbírce Naše paní Božena Němcová.
Básně napsané během války pro ilegální Rudé právo a díla z prvního období po válce shrnuje sbírka V řadě. Osm let po Halasově smrti vychází sbírka A co?
