XVIII. Společenská a vlastenecká orientace čs meziválečné poezie

XVIII. Společenská a vlastenecká orientace čs meziválečné poezie
TĚŽKÁ HODINA: JIŘÍ WOLKER
Po první světové válce byla mladá generace silně ovlivněna evropskými filosofickými a uměleckými proudy, nezbytnost zlepšení života po stránce sociální zdůrazňuje revolučně orientovaná avantgarda – umělecký spolek Devětsil (V.Vančura, K.Teige, J.Seifert). Prvním programem Devětsilu bylo proletářské umění, přiblížení dělnictvu, boj proti souciálnímu útlkau, proti válce, sny o revoluci, kolektivnost. V opozici proti ideologické poezii vzniká v průběhu 20. let svébytný český básnický směr poetismus. Proletářská poezie se v letech 1920-1923 vedle civilistické a vitalistické poezie dostala výrazně do popředí. Byla z velké části inspirována ruskou revolucí a marxistickou filosofií.
Obsah
Těžká hodina je dobou dozrání chlapce v muže, snílka v bojovníka. Chlapec smí stavět vzdušné zámky, muž „alespoň skutečnou hospodu u silnice / pro ušlé poutníky a pro poutnice“.
Mizí hravá básnivost i radostný, důvěřivý vztah k světu. Básníkův hlas zvážněl, je v něm smutek, bolest, soud i bojové odhodlání. To ostří je v novém pohledu na společnost. V básni Tvář za sklem tenká hranice skla oddělí výrostka z ulice, kde je „bída a sníh“, od světa lhostejného přepychu, kresleného v ironické karikatuře. Wolkrův účastný vztah se z člověka zužuje na proletáře, společenské vyděděnce. Jde o dílo „proletářského umění“, promýšleného básníkem i teoreticky. Kolem ještě doznívá dědictví vojny, je hlad a drahota, sociální a politické nepokoje zesilují zprávy z revolučního Ruska (báseň Fotografie). V básni Mirogoj se mrtvý z válečného hřbitova táží: „Pověz mi, živý, proč jsem umíral?“ Zima, hlad i počátky nemoci doléhají na autora i osobně. Revoluční poezie myslí na prostého čtenáře. Pro něho se nová sbírka překvapivě vrací k epice. Děj je potavějším nositelem myšlenky. Jde o tři známé sociální balady. Balada o nenarozeném dítěti skličuje příběhem chudých milenců, jejichž „dítě se nesmí narodit“. V jejím doznění aspoň náznak naděje : „nenarodí se?“ – Nejúdernější je Balada o snu, která je vyznáním nové revoluční víry. „Tady jsou sytí, tady hladoví…“ Je-li svět „do půle rozťatý, umírá“. Čím tedy ho léčit? Jan a Marie baladickému zlu v závěru nepodlehnou. Jdou je smést v zástupu s druhými proletáři. „Nemají dobré srdce jen, ale též dobré pěsti.“ Wolker při tom zůstává humanistou. Plyne to z důrazné pointy: „Ruce jsou zbraně-srdce štěstí!“ Lyrika sbírky patří lásce, ale vždy zraňované a zrazované, často i otázce smrti (Pohřeb, Muž, Mirogoj). Ustupuje od křesťanského pojetí: „Neslaď řeč, kněže, blaženou duší.“ (Pohřeb). A Balada o očích topičových shrňuje emotivně a útěšně: „Dělník je smrtelný, / práce je živá, / Antonín umírá,/ žárovka zpívá: / Ženo má – ženo má, / neplač!“ Další meziválečníci: j.hora: pracující den, bouřlivé jaro, struny ve větru, domov, Jan houslista, jhořejší: hudba na náměstí, korálový náhrdelník, zloděj z bagdádu, zlom,sk. Neumann: rudé zpěvy, sonáta horizontálního života, zamořená léta, Jseifert: město v slzách, samá láska, kbiebl: cesta k lidem, věrný hlas, později poetista.
Autor
Nejvýznačnější proletář, po maturitě na prostějovském gymnáziu studoval práva v Praze. Od roku 1922 členem Devětsilu. Věří v dobro a v možnost vykoupení lidské bídy pokornou láskou. Touží po sbratření lidí. Stačil vyrůst v mluvčího mladé revoluční poválečné generace. Zemřel v nedořitých 24 letech na TBC. Dílo: Host do domu Svatý kopeček, Těžká hodina, Z pozůstalosti Umírající.