Národní obrození českých zemí 8/8

Ústní lidová slovesnost (folklor)

Po bitvě na Bílé Hoře byla literatura velmi důležitá, vzniká převážně mezi venkovským lidem a je uchovávána po generace ústním podáním.
Vyjadřuje: lidový názor na život, optimismus, touhu po svobodě, odpor k útisku
Znaky:
– ústní tradování
– anonymita autora
– kolektivnost
– variabilita (neustálé obměny děje)

Lidovou slovesnost se v 19. století snažili zaznamenávat tzv. sběratelé. Mezi nejznámější patřili Karel Jaromír Erben a Božena Němcová.

Hlavními žánry jsou:
a) sociální písně – podávají otřesné svědectví o robotě
– Ti sedláci ubozí
b) pohádky – lidé v nich hledali útěchu
– Hloupý Honza
c) pověsti
– O Žižkovi, O blanických rytířích
d) lidové písně
– pracovní písně (Kominíku, kominíku)
– přísloví, říkadla, hádanky
e) lidové balady – zpívali se
– Utonulá, Osiřelé dítě
f) lidová hra se zpěvy
– loutkové divadlo
– Matěj Kopecký – jeden ze zakladatelů loutkového divadla

Na rozhraní mezi oficiální literaturou a ústní lidovou slovesností je pololidová tvorba.
Je to literatura, která je psána měšťany. Hlavní pozornost je soustředěna na postavu sedláka.

Nejznámějším duchem tvorby byla tzv. Interludia – krátké frašky, vkládané mezi vážné hry. Hrávali je zejména učitelé a jejich žáci, hlavně o masopustu. Čerpají ze selského života, nemají složitý děj, zachycují skutečné postavení selského lidu (Václav František Kocmánek).

K pololidové tvorbě patří i Kramářské písně – zpívaly se hlavně o jarmarcích nebo ji zpívali kramáři (potulní). Jen v Čechách je zaregistrováno na 30 tisíc písní. Byly zpívány za doprovodu flašinetu a zpěvák ukazoval hůlkou na jednotlivé obrázky, kde byl seriál vyvěšen na zdi.