Humor a satira 2/4

Karel Havlíček Borovský (1821 – 1856)
– zabýval se Satirou, zejména politickou,. Pocházel z kupecké rodiny z Borové u Přibyslavi. Studoval gymnázium v Německém (Havlíčkově) Brodě a filosofii v Praze, kde také vstoupil do kněžského semináře. Odtud byl ale pro svůj proticírkevní postoj vyloučen.
Odjíždí do Ruska pracovat jako vychovatel, zpočátku ovlivněný Šafaříkovým a
Kollárovým slavismem (slovanská vzájemnost, …). Když ale poznává realitu,
kritizuje carský absolutismus svými epigramy. Po návratu domů vydal soubor
kritických článků o Rusku, Obrazy z Rus.
-Stává se redaktorem Pražských novin a jejich literární přílohy Česká včela a
snažil se přetvořit tento provládní list na noviny vyjadřující národní zájmy.
-Čtenáře informoval o politickém životě u nás i v cizině a o osvobozeneckém hnutí
jiných národů. Kritizuje tu také myšlenku slovanské vzájemnosti, kterou sám
kdysi zastával.
-Roku 1848 Havlíček založil vlastní Národní noviny, se satirickou přílohou Šotek,
kde uveřejňuje své epigramy, stručné satirické básně. V nich útočí na šlechtu,
církev, aktuální politickou situaci a nízkou úroveň části tehdejší literatury.
Církvi se vysmívá kvůli rozporu mezi křesťanským učením a praxí, šlechtě a
státní správě pro feudální přežitky a stálou nerovnost mezi panstvem a lidem.
Vydávání Národních novin mu ale bylo znemožněno a on odchází do Kutné Hory, kde
vydává časopis Slovan a soubor svých politických úvah a článků Epištoly
Kutnohorské.
-Havlíček byl za tuto svou činnost Bachovou vládou dvakrát postaven před soud a
nakonec odvezen do vyhnanství v Tyrolském Brixenu. Zde vytváří tři své
nejvýznamnější satirické skladby.
V Tyrolských elegiích popisuje své zatčení a cestu do Brixenu. Ironické pojetí
díla spočívá ve zjevném rozporu mezi tím, co básník říká a co si myslí , a v
parafrázování děje („Bach mi píše jako doktor, … „) . Vlastní osud mu tady
slouží jako prostředek k odsouzení politického systému.
Báseň Král Lávra využívá motivu staré irské pověsti o králi s oslíma ušima.
Alegoricky tak přirovnává popravy holičů ke zvůli, kterou sebou nutně nese
absolutistická vláda jednoho člověka – tehdy Ferdinanda V. Dobrotivého.
V nedokončeném Křtu svatého Vladimíra se opět inspiruje ruským absolutismem. Na
příkladu sporu mezi carem Vladimírem a pohanským bohem Perunem ukazuje Havlíček
vztah státu a církve. Perun je tu totiž zobrazen jako carův sluha. To autorovi
umožnilo vyjádřit myšlenku, že církev a náboženství jsou jen prostředkem k
ovládání lidu panovníkem, a že bůh rozhodně není všemohoucí. Po závěrečné
Perunově popravě je nutno najít boha nového.
Ve všech třech skladbách Havlíček využívá své bohaté znalosti lidové poezie,
používá nespisovné výrazy, lidové přírodní motivy, ustálená rčení („Byl jednou
jeden …“) a novotvary (přeodktrojovat). Tiskem mohly být tyto básně vydány až
posmrtně, po skončení Bachova absolutismu.

• 2. polovina 19. století
Jan Neruda (1834 – 1891)
Satirou jsou i Nerudovy básnické sbírky, fejetony a hlavně Malostranské
povídky.

Svatopluk Čech (1846 – 1908)
– věnuje se satiře jak v poezii, v komickém eposu Hannuman
přirovnává lidskou společnost k opičímu království, tak v próze, svými romány o
panu Broučkovi. Jeho Výlet pana Broučka na Měsíc a Výlet pana Broučka do 15.
století mu dávají příležitost kriticky zobrazit přízemnost a zbabělost pražského
měšťáka, která zvlášť vyniká v porovnání s vlastenectvím husitských bojovníků.