DIVADLO A DRAMA – OD ANTIKY PO KLASICISMUS

Vymezení pojmů
Drama
vyvinulo se z her hraných na oslavu boha Dionýsa, představovány 2 hlavními žánry – tragédií a komedií
divadla byla v kopcích kvůli akustice, hrálo se na kruhové části = Skené = scéna (Epidouros)
hrál jen jeden herec, pak víc, nejdřív jen monology, poté dialogy, hrálo se v maskách
náměty: mytologie, současné problémy, každodenní život
drama je vystavěno z 5 částí:
expozice (uvedení do děje – seznámení s postavami, s prostředím děje a možnými zárodkami konfliktu)
kolize (zauzlení, rozvíjí zápletku, objevuje se střet hlavní postavy s jinou postavou)
krize (vyvrcholení zápletky děj nemůže dále pokračovat a očekává zvrat)
peripetie (Aristoteles formuloval jako neočekávanou změnu v ději, zvrat je motivován předchozími událostmi, ale zároveň je překvapivý)
katastrofa (závěrečná část dramatu, děj spěje k vyřešení konfliktu, příčinou může být jednání postavy, jiný vývoj děje, v antice také doprovázena katarzí = estetické působení díla, mravní očištění, kterého dojde divák při sledování dramatu)
tato výstavba je také uplatněna v epických žánrech
Divadlo
je výkonné čili múzické umění, při němž herci (případně zpěváci a tanečníci) na jevišti předvádějí divadelní hru. Diváci při tom obvykle sedí v hledišti kryté nebo otevřené divadelní budovy. Divadlem se zabývá divadelní věda čili teatrologie.
Tragédie
náměty většinou mýtické, hrdina podléhá v nerovném boji; měla slavnostní charakter, spojovala mluvené slovo, zpěv a tanec; představitelé: Aischylos – hra Oresteia; Sofoklés – postavy složitější; tragédie Elektra, Antigona, Král Oidipus; Eurípidés – tragédie Médeia

Komedie
původně neměla děj, skládala se z řady výjevů spojených osobou šprýmaře, k souvislému dramatickému ději dospěla později – vlivem tragédií; hlavním předst. Aristofanés – polit. komedie Jezdci, Mír, Lysistraté
neboli veselohra, má komické (satirické nebo humorné) pojetí, končí podobně jako pohádka šťastně ⇒ opak tragédie
komičnost se soustřeďuje k postavám – komedie charakterní, k situacím – komedie situační
komedie má své počátky v Řecku (Atény) ⇒ attická komedie; více se ovšem prosadila až v Římě, kde byla dominantním žánrem
“nová komedie”
převládají typy a náměty ze všedního života středních vrstev
časté typy: lakomý a přísný otec, hádavá manželka, zamilovaný lehkomyslný syn, mazaný otrok, příživník, vychloubavý voják, hetéra
hlavními motivy jsou láska a překážkami, peníze, odložení dítěte
ze 70 autorů, jejichž jména známe, jsou nejlepší: Filemón, Dífilos a Menandros
Charakteristika antického divadla
Vznik dramatu
divadla byla v kopcích kvůli akustice, hrálo se na kruhové části = Skené = scéna (Epidouros)
hrál jen jeden herec, pak víc, nejdřív jen monology, poté dialogy, hrálo se v maskách
 náměty: mytologie, současné problémy, každodenní život
 Zákon tří jednot; pětistupňová kompozice
Zákon tří jednot
Aristoteles ve svém teoretickém spise „Poetika“, klasifikoval řecké drama na tragédii a komedii
tragédie měla poučit, komedie pobavit
formuloval také zásadu jednoty místa (jedno místo), času (během 24 hodin, později např. u Moliéra max. 48 hod) a děje) jedna dějová linie bez odboček)
dodržovalo se v klasickém řeckém dramatu, později až do renesance, ale např. Shakespeare zákon nedodržoval (viz např. tragédie „Romeo a Julie“ aj.)
k dodržování zákona se vrátil klasicismus (např. Moliér)
Pětistupňová kompozice
expozice (uvedení do děje – seznámení s postavami, s prostředím děje a možnými zárodkami konfliktu)
kolize (zauzlení, rozvíjí zápletku, objevuje se střet hlavní postavy s jinou postavou)
krize (vyvrcholení zápletky děj nemůže dále pokračovat a očekává zvrat)
peripetie (Aristoteles formuloval jako neočekávanou změnu v ději, zvrat je motivován předchozími událostmi, ale zároveň je překvapivý)
katastrofa (závěrečná část dramatu, děj spěje k vyřešení konfliktu, příčinou může být jednání postavy, jiný vývoj děje, v antice také doprovázena katarzí = estetické působení díla, mravní očištění, kterého dojde divák při sledování dramatu)
Řecké drama a divadlo
antická tragédie
čerpá z mytologie (téma), hrdinové odvážní a stateční nebo krutí a samolibí, konflikt se silnějšími (osud, bohové, společenské zákony)
končí tragicky (hrdina fyzicky podléhá, ale mravně vítězí)
forma: verš
existence chóru (vyjadřuje veřejné mínění), jednota času, děje a místa, děj se nečlení na dějství, spojení mluveného slova, zpěvu, tance
Aischylos = OTEC TRAGÉDIE
napsal 90 divadelních her, z monologu udělal dialog (zavedl dva herce na jevišti), krásné kostýmy a dekorace -> zvedl oblibu her, řeší problém prohřešku a potrestání
dílo: „Oresteia“ – zabil svou matku, protože zabila otce = zasloužila si trest
dílo: „Peršané“ – o Řecko-perských válkách
Sofokles
zažil rozkvět i pád Athén
zavedl 3. herce a chór – pomáhal hercům
herci berou osud do vlastních rukou, nespoléhají se na bohy
dílo: „Král Oidipus“
odtud oidipovský komplex, bylo mu předurčeno, že zabije otce a ožení se se svou matkou, on to v nevědomosti udělal, v jeho městě byl mor a on byl příčinou, oslepl a odešel, aby město netrpělo
dílo: „Antigona“
dívka odsouzená k zazdění, když porušila králův příkaz o pohřbu jejího bratra, spáchala sebevraždu, která ovlivnila smrt královi rodiny – trest krále je to, že zůstal na živu sám
Euripidés
řešil nové problémy, jeho postavy jsou emociální –  hry lidštější
princip Deus ex machina =spouštění boha na scénu = rozuzlení
postavy psychologicky propracované (i rolníci, otroci, …) – v zajetí vášní
dílo: „Médea“ – žena, která ze žárlivosti zabije novou lásku svého muže Jásona a také jeho děti, byla v záchvatu žárlivosti a lítosti
antická komedie
veselohra, komický účinek, zesměšňuje jevy života, útok na politické poměry a soudobou morálku, nevázaný žert, dialog
Aristofanés
hry ironické a satirické, nebál se kritizovat společnost, psal jen komedie
hry: „Jezdci“, „Žáby“, „Vosy“
Menandros
tzv. „nová komedie“
převládají typy a náměty ze všedního života středních vrstev
časté typy: lakomý a přísný otec, hádavá manželka, zamilovaný lehkomyslný syn, mazaný otrok, příživník, vychloubavý voják, hetéra
hlavními motivy jsou láska s překážkami, peníze, odložení dítěte
díla: „Spor o dítě“, „Dědek“, „Sudiči“, „Ostříhaná“
Římské drama a divadlo
Plautus – KOMEDIE
vtipný jazyk, slovní hříčky, ironie, humor, pravdivá témata
charakteristické postavy (lakomci, prostitutky)
vliv na Shakespeara nebo Moliéra
díla: „Komedie o hrnci“, „Komedie oslovská“, „Komedie o strašidlech“
Terentius Afer
přišel do Říma jako otrok z Kartága – byl to černoch, uměl číst a psát -> kvalitnější díla
dílo: „Bratři“

Středověk
od 10. století náboženské drama  – vychází z církevních obřadů; vzniká z liturgických textů; mysterie (hry o Kristově utrpení – pašijové hry), mirákula (zázračné hry); hrálo se na tržištích nebo před chrámem
v českém prostředí (latinské období: 12. stol.) Svatojiřské officium – Hra tří Marií (z něho se vyvinula hra Mastičkář)
Mastičkář (2. pol. 14. stol.) –  je to široce rozvedená scéna z církevní velikonoční hry. Děj se odehrává na trhu, vystupuje zde potulný prodavač mastí a léků. Dílo se vyznačuje lidovým jazykem a humorem

Charakteristika renesančního divadla
Změny vůči antickému divadlu
od počátku 16. do poloviny 17. století
objevují se ideály krásy, radosti, zájem o přírodu a starověké dědictví
byla postavena první krytá divadla (Ferrara, Řím)
v Itálii rovněž vznikly nové divadelní žánry: opera a balet
změny v inscenační technice – jeviště s pohyblivými dekoracemi -> objev perspektivy
Italské komedie – commedia dell’arte
z italského arte = řemeslo, povolání
improvizovaná komedie s předem daným dějem a typizovanými postavami
hráli v ní profesionální herci, kteří na základě stručného scénáře improvizovali dialogy plné vtipu a pantomimických žertů
od 17. stol se rozšířila do celé Evropy a ovlivnila další vývoj veselohry
Carlo Goldoni – pozměnil Comedii dell’arte, herci už neimprovizovali, odstraněny masky, postavy ze skutečného života
díla: „Poprask na laguně“, „Mirandolina“, „Náměstíčko“, „Hrubiáni“
Španělské drama – Lope de Vega, Tirso de Molina, Pedro Calderón de la Barca (přechod k baroku)
Lope de Vega
 dramatik, bouřlivý život, vyhlášený milovník, stal se miláčkem národa, ve 13 letech – 1. divadelní hra, celkem 2000 her, velmi podobné
vytvořil španělské národní drama – drama pláště a kordu (dýky) – typ dramatu – drama lásky a cti, náměty: láska, city a čest, objevuje se zde i tragikomedie, porušoval jednotu času, místa a děje, zvětšil dynamiku děje, historické náměty používal málo, počet postav: 3-4
díla: „Král je nejlepší soudce“, „Otrokyně svého milence“, „Král pedro v Madridě“, „Ovčí pramen“
Tirso de Molina
kněz, náboženské hry, jako první zpracoval lidové pověsti o Donu Juanovi, divadelní hra -> „Sevillský svůdce“
dílo: „Kamenný most“ – o Donu Juanovi, kt.svádí ženy, hledá pravou lásku, ale zjišťuje, že se do žádné z nich nemohl zamilovat
Pedro Calderón de la Barca
vrcholným představitelem závěrečného barokního období tzv. španělského zlatého věku
ve své době byl uznáván, později odsuzován a stavěn do protikladu k Lope de Vegovi
později ho opět objevili romantikové, jeho význam se prohloubil i přehodnocením baroka ve 20. století
napsal přes dvě stě her, většinou komedií, mezihry a náboženské jednoaktovky
dílo: „Dáma skřítek“ = renesanční hra, humanisticky zaměřená
 Anglické alžbětinské divadlo – Ch. Marlow, W. Shakespeare
evropské renesanční divadlo v Anglii, jež zasáhlo svým vlivem všechny společenské vrstvy
scénicky bylo sice prostší než soudobé dvorské divadlo italské a francouzské, zato dramatici (Marlow, Kyd, Shakespeare) formovali svými díly společenské vědomí stejně intenzivně jako kdysi dramatici antického Řecka
Christopher Marlow
po Shakespearovi největší anglický dramatik alžbětinského období
jeho hry zobrazují titánské hrdiny, které hubí jejich vlastní ctižádost a vášnivost
byl mistrem zápletky, dialogu a psychologie postav
psal blankversem, který v anglické literatuře upevnil
jako první dramaticky zpracoval roku 1592 faustovskou legendu v díle „Tragická historie o doktoru Faustovi“
W. Shakespare
největší dramatik světové literatury, narozen ve Stratfordu nad Avonem, odchod do Londýna za prací, nechával se najmout od různých divadelních společností a píše hry, spolumajitel divadla GLOBE, 37 her
1. období tvorby: do roku 1600 – komedie
„Komedie plná omylů“
„Zkrocení zlé ženy“
„Mnoho povyku pro nic“
„Kupec benátský“
„Sen noci svatojánské:
„Veselé paničky Windsorské“
píše i historické hry v tomto obd. – z anglických dějin: „Jindřich VI.“, „Jindřich IV.“, „Richard III.“, ze starověku: „Julius Caesar“
drama: „Romeo a Julie“
2. období – do roku 1608 : skepse, pesimismus, životní zklamání, tragédie
„Macbeth“
„Král Lear“
„Antonius a Kleopatra“
„Othello“
hl.postavy: Jago (důstojník benátské republiky), Othello (jeho nadřízený, černoch), jeho žena – Desdemona, na výpravě proti Turkům se Jago rozhodne, že zničí Othella, Othello a Jago = přátelé na oko, Desdemona je prý muži nevěrná, uškrtí ji, byla však nevinná – Jago se chtěl Othellovi jen pomstít…neunese vinu a spáchá sebevraždu
„Hamlet, kralevic dánský“:
děj se odehrává v dánském království, Hamletův otec zemře za podivných okolností, Claudius (králův bratr), asi zabil svého bratra, oženil se s královnou, Hamlet má sen, kde se zjeví jeho otec a řekne mu pravdu o své smrti, zabil jej Claudius, Hamlet chce pomstít svého otce, probírá určité filozofické otázky (,,Být či nebýt, toť otázka’’), zinscenuje představení o smrti svého otce, Claudius Hamleta za to pošle do VB, Hamlet se však tajně vrací dokonat pomstu, souboj Hamleta s Poloniem (otec jeho životní lásky Ofélie), myslel sis, že je to Claudius a zabil jej za závěsem, Ofélie páchá sebevraždu, bratr Ofélie Laertes vyzve Hamleta na souboj, Claudius otráví Laertův meč jedem, chce se zbavit Hamleta, otrávený meč nakonec zabije úplně všechny
3. období: asi do roku 1612, méně pesimismu, klidnější hry bez dějových zvratů, hry: „Bouře“, „Zimní pohádka“¨

České prostředí
Baroko
vznik v 16.stol.v Itálii, do Evropy se dostává v 17. -18. stol.
odvození názvu: baroque = nepravidelný (z francouzštiny) nebo možná ze slova barroco = nepravidelná perla (z portugalštiny)
charakteristické znaky: dynamické tvary hl.ve VV – tělo zobrazováno až nepřirozeně, užití kontrastu světla s stínu, vypjatost – snaha zobrazit postavu reálně a v ,,utrpení‘, náměty biblické a antické
   3 období baroka:
rané baroko = vznik v 16.stol., v Itálii
vrcholné baroko = konec 17. stol., ½ 18. stol.
pozdní baroko (rokoko) = 2. pol. 18. stol.
souběžně s barokem se rozvíjí klasicismus, kol. 18. stol.: preromantismus, osvícenství¨
v 17. stol.: 30letá válka, náboženská netolerance, uznáváno pouze křesťanství, probíhá anglická buržoazní revoluce, ekonomický a hospodářský vzestup
 v 18. stol.: reformy v čes.zemích (Toleranční patent, zrušení roboty, organizace školství)
cíl: připoutat lidi k víře = opak humanismu – působili na city, lidi měli strach z Boha – nehřešili
Jirásek dobu nazýval dobou Temna
velký rozkvět krásné literatury a uměleckých prostředků – metafory, hyperboly, …
doba je označována za úpadkovou, ale není tomu tak
odešla 1/3 obyvatel – kvůli upevňování katolické církve
Jezuitské drama
vznik jezuitského řádu – zakladatel Ignác z Loyoly
honosné scénické výpravy, často látky z české historie
2. pol. 17. stol.
Interludia
pololidová tvorba
mezihra, krátká instrumentální skladba nebo i scénka jiného žánru, která se vkládala mezi jednotlivé scény barokní opery nebo dramatu
v církevní hudbě a zpěvu znamená často improvizovanou varhanní mezihru mezi jednotlivými slokami nebo písněmi
pro tato interludia platila od 18. století poměrně přesná pravidla
Lidová dramata
lidová hra se zpěvy, hrála se na venkově
přizpůsobené náboženské hry, do kterých pronikly lidové zvyky a obyčeje
Loutkové hry
17. stol. vzniká loutkové divadlo – původně určené pro dospělé
představitel Matěj Kopecký – hodinář, voják, obchodník, při požáru přišel o vše, začal hrát loutkoherectví
díla: „Loupežníci na chlumu“, „Oldřich a Božena“
Divadlo v období klasicismu
Klasicistní drama
VYSOKÝ STYL
uspořádání výrazových prostředků a celkového stylu projevu, pocházejí z antické rétoriky (Cicero)
vysoký, těžký styl se projevoval ve volbě prostředků jako patetický, těžký, slavnostní styl, apeloval na cit a vůli posluchačů
v klasicismu se rozšiřuje i literární díl
drama vysokého stylu je určeno šlechtě, styl je vyumělkovaný, hrdina urozený, jazyk vznešený
př.: Pierre Corneille
NÍZKÝ STYL
uspořádání výrazových prostředků a celkového stylu projevu pocházejí z antické rétoriky (Cicero)
nízký, lehký styl se projevoval ve volbě prostředků jako jednoduchý
užíval se v prostě sdělovacím stylu
v klasicismu se rozšiřuje i do literárního díla
drama nízkého stylu je určeno měšťanstvu, využívá se často parodie, frašky, je psáno lidovým jazykem
př.: Moliére
Francie – P. Corneille, J. Racine, Molière
Pierre Corneille
jeho díla ovlivnila především antika
hrdinové jsou čestní a vlastenci, toto pojetí dramatu ovlivnilo celý klasicismus
Corneillovský hrdina obětuje svou lásku pro povinnost a čest,  Corneille ukazuje své hrdiny takové, jací by měli dle ideálů klasicismu být
Jeho dílo stojí na následujících morálních principech:
Filozofie stoicismu:
hrdina je schopen ovládnout své vlastní pocity a vášně
Křesťanská morálka:
Corneille důvěřuje člověku a jeho schopnosti svobodně volit, přestože je zatížen prvotním hříchem
Descartesova filozofie – karteziánství:
teorie kladných (láska, přátelství, lítost) a záporných (nenávist, hněv, žárlivost, touha po pomstě) vášní. Rozum nám pomáhá je rozlišit a svobodná vůle podněcuje k volbě kladných vášní, zatímco tlumí ty záporné.
díla: „Cid“, „Horatius“
Jean Racine
psal především tragédie, i když v jeho repertoáru je i jedna komedie
náměty čerpal především z antiky
snažil se vybírat takové, které by promlouvaly k problémům 17. století
Moliére
pseudonym, otec čalouník – on jím být nechtěl -> studoval práva a začal se věnovat divadlu, u kočovníků, procestoval Evropu
založil divadlo v Paříži
jeho hry zakázány, ale Ludvík XIV. je povolil – jako pomsta mu byl arcibiskupem zakázán pohřeb, nakonec pohřben mezi sebevrahy
hry: zesměšňoval všechno, byl proklet církví
ze života, aktuální témata, poukazuje na úpadek morálky
postavy: temperamentní, mají vyjadřovací vlastnosti
díla:
„Don Juan“ – zakázána, Doj Juan je bohém, nevěřící v Boha
„Tatuffe“ – zakázána, ukazovala pokrytectví církve
„Misantrop“ – popis a kritika povrchního života na dvoře, kritika církve
„Skapinova šibalství“ – sluha, který využíval pána
„Zdraví, nemocný“ – hl. postava je hypochondr Organ, má dceru, kterou chce provdat za doktora, aby ho měl v rodině
„Lakomec“ – podle Plautusovi Komedie o hrnci, hl. hrdina je Harpagón – omezuje své děti, aby ušetřil, nakonec své peníze ztratí, je zoufalý a podezřívá všechny kolem sebe i sám sebe, chtěl se zabít
využívá slovní a situační komiku
Itálie – commedia dell´arte
z italského arte = řemeslo, povolání
improvizovaná komedie s předem daným dějem a typizovanými postavami
hráli v ní profesionální herci, kteří na základě stručného scénáře improvizovali dialogy plné vtipu a pantomimických žertů
od 17. stol se rozšířila do celé Evropy a ovlivnila další vývoj veselohry
POJMY
AEROPÁG
starořecká rada starších, soud
ALŽBĚTINSKÉ DIVADLO
evropské renesanční divadlo v Anglii, jež zasáhlo svým vlivem všechny společenské vrstvy
scénicky bylo sice prostší než soudobé dvorské divadlo italské a francouzské, zato dramatici (Marlow, Kyd, Shakespeare) formovali svými díly společenské vědomí stejně intenzivně jako kdysi dramatici antického Řecka
COMMEDIA DELL´ARTE
z italského arte = řemeslo, povolání
improvizovaná komedie s předem daným dějem a typizovanými postavami
hráli v ní profesionální herci, kteří na základě stručného scénáře improvizovali dialogy plné vtipu a pantomimických žertů
od 17. stol se rozšířila do celé Evropy a ovlivnila další vývoj veselohry
DRAMA PLÁŠTĚ A KORDU
drama lásky a cti
FATALISMUS
životní postoj nebo názor, založený na přesvědčení, že všechno důležité v životě a na světě je více méně předurčeno osudem a člověk to nemůže ovlivnit, ať udělá cokoli, o výsledku rozhoduje osud
na rozdíl od determinismu, který všechny události pokládá za určené minulými příčinami, fatalismus si všímá jen některých a pro člověka zvláště významných událostí nebo jejich konečného výsledku
KATARZE
Katarze je často poslední nebo jedna z posledních fází divadelní hry (tragedie nebo dramatu podle „řeckého“ vzoru) nebo epického filmu
většinou nastává po vyvrcholení děje a typicky u protagonisty „očišťuje“ jeho vnitřní či vnější konflikt, který byl motorem celého příběhu, a demonstruje změnu, ke které v celém příběhu došlo (tj. že na konci hlavní hrdina není takový, jaký byl na začátku – je něčím změněný, o něco ponaučený, zkušenější, vyrovnanější atp.)
NOVÁ KOMEDIE
převládají typy a náměty ze všedního života středních vrstev
časté typy: lakomý a přísný otec, hádavá manželka, zamilovaný lehkomyslný syn, mazaný otrok, příživník, vychloubavý voják, hetéra
hlavními motivy jsou láska a překážkami, peníze, odložení dítěte
ze 70 autorů, jejichž jména známe, jsou nejlepší: Filemón, Dífilos a Menandros
NIŽŠÍ A VYŠŠÍ STYL
VYSOKÝ STYL
uspořádání výrazových prostředků a celkového stylu projevu, pocházejí z antické rétoriky (Cicero)
vysoký, těžký styl se projevoval ve volbě prostředků jako patetický, těžký, slavnostní styl, apeloval na cit a vůli posluchačů
v klasicismu se rozšiřuje i literární díl
drama vysokého stylu je určeno šlechtě, styl je vyumělkovaný, hrdina urozený, jazyk vznešený
př.: Pierre Corneille
NÍZKÝ STYL
uspořádání výrazových prostředků a celkového stylu projevu pocházejí z antické rétoriky (Cicero)
nízký, lehký styl se projevoval ve volbě prostředků jako jednoduchý
užíval se v prostě sdělovacím stylu
v klasicismu se rozšiřuje i do literárního díla
drama nízkého stylu je určeno měšťanstvu, využívá se často parodie, frašky, je psáno lidovým jazykem
př.: Moliére
PSYCHOLOGICKÉ DRAMA
ZÁKON TŘÍ JEDNOT
Aristoteles ve svém teoretickém spise „Poetika“, klasifikoval řecké drama na tragédii a komedii
tragédie měla poučit, komedie pobavit
formuloval také zásadu jednoty místa (jedno místo), času (během 24 hodin, později např. u Moliéra max. 48 hod) a děje) jedna dějová linie bez odboček)
dodržovalo se v klasickém řeckém dramatu, později až do renesance, ale např. Shakespeare zákon nedodržoval (viz např. tragédie „Romeo a Julie“ aj.)
k dodržování zákona se vrátil klasicismus (např. Moliér)